ECLI:CZ:US:2010:1.US.2508.10.1
sp. zn. I. ÚS 2508/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OSPAP a.s, se sídlem Praha, K Hrušovu 292/4, zastoupené JUDr. Radovanem Bernardem, advokátem se sídlem Praha, V Jámě 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2010, č.j. MSPH 78 INS 3757/2010-A-l2, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 8. 2010, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 78/ INS 3757/2010 přístupného na https://isir.justice.cz/isir/common/index.do, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2010, č. j. MPSH 78 INS 3757/2010-A-4, byl odmítnut insolvenční návrh věřitele Z. M. Proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal tento věřitel odvolání, doručené Městskému soudu v Praze dne 6. 5. 2010. Podáním ze dne 28. 7. 2010 vzal věřitel Z. M. svůj insolvenční návrh zpět. Stěžovatelka upozorňuje, že přestože podle §93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v platném znění, měl Vrchní soud jako soud odvolací projednat a rozhodnout o odvolání do 2 měsíců poté, co mu bylo předloženo soudem prvního stupně (tedy nejpozději do 17. července 2010), ještě v den podání ústavní stížnosti Vrchní soud o odvolání nerozhodl. Stěžovatelka má proto zato, že Městský soud v Praze pochybil, pokud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. června 2010, č.j. MSPH 78 INS 3757/2010-A-l2, odmítl návrh na ustanovení předběžného správce a prozatímního věřitelského orgánu s odůvodněním, že stav insolvenčního řízení MSPH 78 INS 3757/2010 již neumožňuje rozhodnout o úpadku dlužníka K.P.R. spol. s r.o. pro odmítnutí insolvenčního návrhu, a že i přes odvolání insolvenčního navrhovatele platí k tomuto dni "stav odmítnutí návrhu, kterým se insolvenční řízení končí". Stěžovatelka namítá, že insolvenční řízení může být ukončeno teprve tehdy, když rozhodnutí o skončení řízení (v daném případě rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu) nabude právní moci. Za situace, kdy se účastník řízení proti rozhodnutí odvolal a věc projednává odvolací soud, nemůže být věc považována za pravomocně skončenou. Stěžovatelka dále uvádí, že u insolvenčního soudu byla proti dlužníkovi v minulosti vedena již tři insolvenční řízení, která však byla vždy skončena ještě před prohlášením úpadku. Nyní je situace taková, že se věřitelé od 18. prosince 2010 neúspěšně domáhají, aby byl na majetek dlužníka prohlášen úpadek. Dokonce sám dlužník na sebe podal insolvenční návrh, ke kterému však insolvenční soud vůbec nepřihlížel. Na majetek dlužníka tedy stále nebyl prohlášen úpadek, třebaže dlužník tento úpadek v návrhu ze dne 2. března 2010 sám požadoval. Stěžovatelka se domnívá, že také tímto postupem porušil insolvenční soud její právo na rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení v insolvenčním řízení vyplývající z §5 písm. a) insolvenčního zákona, podle kterého musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, a že v konečném důsledku porušil také její ústavně garantované právo na spravedlivý proces.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a předmětného soudního spisu je zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ze soudního spisu MPSH 78 INS 3757/2010 Ústavní soud zjistil, že po podání ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2010, č. j. 3 VSPH 389/2010-A-15, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010, č. j. MPSH 78 INS 3757/2010-A-4, zrušil, a ve vztahu k navrhovateli Z. M. insolvenční řízení zastavil. V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že pokud ve smyslu §130 odst. 2 insolvenčního zákona je insolvenčních navrhovatelů více a insolvenční návrh vezme zpět jen některý z nich, insolvenční soud řízení zastaví jen ve vztahu k navrhovateli, který vzal návrh zpět. Vzhledem ke skutečnosti, že ve věci byl dříve, než soud prvního stupně vydal rozhodnutí o úpadku, podán další návrh na zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka Českou spořitelnou a. s., v insolvenčním řízení bude nadále pokračováno. Za této procesní situace tedy Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky, že Městský soud v Praze v rozporu se zákonem o odvolání insolvenčního věřitele Z. M. dosud nerozhodl. Rozhodnutí soudu již bylo učiněno, takže nepřichází v úvahu, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona Ústavním soudu zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování práva a svobody stěžovatelky, které mělo spočívat v jeho nečinnosti. Tuto námitku stěžovatelky proto z hlediska jejího praktického dopadu nelze reflektovat.
Pokud spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv ve skutečnosti, že Městský soud v Praze v rozporu se zákonem zamítl návrh na ustanovení předběžného správce a prozatímního věřitelského orgánu ze dne 2. 6. 2010, Ústavní soud ze soudního spisu MPSH 78 INS 3757/2010 zjistil, že ve věci byl opětovně podán dne 30. 9. 2010 návrh insolvenčního věřitele České spořitelny, a. s. na ustanovení předběžného správce a prozatímního věřitelského orgánu. O tomto návrhu však již nemohlo být rozhodnuto, neboť, jak vyplývá taktéž z předmětného soudního spisu, dne 14. 10. 2010 vydal Městský soud v Praze pod č. j. MSPH 78 INS 3457/2010-A-25 usnesení o návrhu navrhovatele na zahájení insolvenčního řízení, kterým se zjišťuje majetek dlužníka (výrok I. usnesení) a prohlašuje se na něj konkurs (výrok II. usnesení). Tímto rozhodnutím (výrok III. usnesení) se současně ustanovuje insolvenční správce JUDr. Daniel Kaplan, LLM, a prozatímní zástupce věřitelů Česká spořitelna a. s. (výrok V. usnesení).
Je tedy zřejmé, že zásah veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, již není zásahem aktuálním a trvajícím, když v současné době je již soudem ustanoven insolvenční správce a prozatímní zástupce věřitelů. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp.zn. II. ÚS 284/04, nález sp.zn. II. ÚS 7/03, nález sp.zn. IV. ÚS 202/02, dostupné na internetové adrese www.judikatura.cz) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H.Beck, I. vydání. Praha 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. To platí i pro námitku stěžovatelky, že tím, že na insolvenčního dlužníka dosud nebyl prohlášen úpadek, porušil insolvenční soud její právo na rychlé, hospodárné a co nejvyšší uspokojení v insolvenčním řízení, a v konečném důsledku také její právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu