ECLI:CZ:US:2010:1.US.2542.10.1
sp. zn. I. ÚS 2542/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. G., zastoupené JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem v Budyni nad Ohří, Malomlýnská 177, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. srpna 2010 sp. zn. 7 To 372/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. srpna 2010, se stěžovatelka domáhala, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení obecného soudu, neboť je názoru, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 al. 1 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla usnesením Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 0 Nt 532/2009 ze dne 11. listopadu vzata (tehdy obviněná) podle §68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu do vazby.
Stěžovatelka byla obžalována pro pokračující trestné činy krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) a e) a odst. 2 tr. zákona, dále pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona a dále pro trestný čin neoprávněné držení platební karty podle §240b tr. zákona, dále pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona [pozn.zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 21. července 2010 (2 T 12/20109-440) zamítl podle §72 odst. 3 tr. řádu stěžovatelčinu žádost o propuštění z vazby na svobodu, neboť nadále trvaly důvody vazby dle §67 písm. c) tr. řádu a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nepřijal nabídku písemného slibu. Stížnost proti tomuto rozhodnutí rovněž napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že odůvodnění krajského soudu se jí jeví jako zcela nedostačující v rozporu s §134 odst. 2 tr. řádu. Rozhodnutí je postaveno na jednoduchém odmítnutí slibu s poukazem, že již dříve páchala trestnou činnost, nemá zaměstnání, pobírané dávky v minulosti ji nestačily a přilepšovala si trestnou činností. Soud nevzal v úvahu, že její možnosti obstarat si zaměstnání v době trvání vazby jsou omezené. Soud opomenul předkládané důkazy o její snaze získat zaměstnání, zejména uzavřenou smlouvu WHITE LIGHT I. Šance 2006 z 9. srpna 2010 a nevzal v úvahu ani zajištění bydlení pro dobu po propuštění z vazby na svobodu.
Stěžovatelka tvrdila, že krajský soud svým rozhodnutím protiústavně zasáhl do jejích práv a nadále protiústavně omezil její osobní svobodu. V jejím případě je fakticky vazba trestem odnětí svobody, což je zásadně nepřípustné, vazba smí být pouze opatřením činěným na nezbytně nutnou dobu. Dále stěžovatelka namítala bez bližšího odůvodnění nečinnost Okresního soudu v Litoměřicích, který nevyhověl jejím opakovaným návrhům na změnu osoby soudce v její věci.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud připomíná, že předmětem řízení o ústavní stížnosti je posouzení, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelčiny svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Ačkoli kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelkou namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, respektive objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu obecně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jež se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.
Ve stěžovatelčině věci však pochybnosti není; bylo-li pro napadené rozhodnutí určující zejména opakované předchozí odsouzení pro obdobnou trestnou činnost. Krajský soud odkázal na vlastní předchozí rozhodnutí ve věci sp. zn. 7 To 140/2010, kde bylo konstatováno, že je proti ní vedeno důvodné vazební trestní stíhání na základě usnesení policejního orgánu, která stěžovatelka převzala ve dnech 29. října 2009, 30. října 2009 a 9. listopadu 2009, tudíž se měla dopustit dílčích útoků i po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění, byť využívá svoje právo spáchání těchto skutků popírat. S ohledem na počet 11 útoků spáchaných v době od 13. srpna 2009 do 26. října 2009, dále skutkem ze dne 30. října 2009 a naposledy skutkem spáchaným dvěma útoky v době od 1. listopadu do 8. listopadu 2009 svědčí o vyšší míře rizikovosti pobytu stěžovatelky na svobodě ve vztahu k páchané trestné činnosti. Navíc se měla těchto jednání dopustit přes probíhající jiné trestní stíhání za obdobnou majetkovou trestnou činnost, za kterou byla Okresním soudem v Litoměřicích odsouzena rozsudkem ze dne 30. října 2009 (3T 237/2007-9) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
S ohledem na výše uvedené pak nepochybně nelze soudům rozumně vytýkat, že se v otázce odhadu nebezpečí naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu dopustily excesu či svévole.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též - v obecné rovině - rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. O tom však v dané věci nemůže být řeč, neboť odůvodnění soudu prvního stupně je logické, srozumitelné a výstižné, a vytknout mu z tohoto hlediska nelze ničeho. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že obecné soudy v soudním řízení projednaly a hodnotily všechna tvrzení stěžovatelky podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlédly ke všemu co vyšlo za řízení najevo, včetně toho co uvedla stěžovatelka a ve svém rozhodnutí se s nimi zcela vypořádaly dle ustanovení §134 tr. řádu. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se věcí stěžovatelky podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě zdůvodnily, proto dále lze na ně odkázat.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod (čl. 8 odst. 1, 2 al. 1 odst. 5 Listiny), jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, a proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. prosince 2010
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu