ECLI:CZ:US:2010:1.US.2605.10.1
sp. zn. I. ÚS 2605/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem Italská 1219/2, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010, č. j. 6 Ads 176/2009-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro tvrzený rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozhodnutím Městské části Praha 6, Úřadu městské části, ze dne 12. 5. 2008, č. j. MCP6 034944/2008, byla stěžovateli podle §96 odst. 1, 4, zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 2. 2006, odňata měsíčně se opakující dávka sociální péče ve výši 614,- Kč přiznaná rozhodnutím tamního úřadu ze dne 23. 1. 2004 a ze dne 2. 3. 2006. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že žalobce (dále též "stěžovatel") je poživatelem částečného invalidního důchodu ve výši 3897,- Kč a je dlouhodobě veden jako uchazeč o zaměstnání. Nemá žádný jiný příjem. Nezbytné náklady k zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb včetně dietního stravování činí částku 3100,- Kč měsíčně. Na základě těchto skutečností správní orgán dospěl k závěru, že žalobce je schopen si ze svého příjmu uhradit veškeré své nezbytné životní výdaje včetně dietního stravování. K předloženým stvrzenkám za ubytování ve vojenských ubytovnách správní orgán uvedl, že žalobce kromě uvedených stvrzenek nepředložil ani neprokázal jiné nezbytné náklady spojené s bydlením (např. že uhrazuje nájemné za užívání přístřeší, elektřinu nebo plyn). Ze stvrzenek za ubytování přitom vyplývá, že ubytování ve vojenských ubytovnách bylo poskytováno za účelem turistiky, turistiku přitom nelze považovat za nezbytné náklady spojené s bydlením.
K odvolání stěžovatele - žalobce proti uvedenému rozhodnutí rozhodl Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 1. 9. 2008, č. j. MHMP 408372/2008, tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. K otázce ubytování ve vojenských ubytovnách uvedl, že v ubytovně lze ubytovávat buď na služební (pracovní) cestě, nebo v případě volné lůžkové kapacity na cestě turistické. To se vztahuje i na vojenské důchodce a důchodce - bývalé občanské zaměstnance vojenské správy a jejich rodinné příslušníky. Žalobce se v místě trvalého pobytu nezdržuje, užívá se svou matkou byt o velikosti 3+1 na adrese: O. 43, P. 2, tudíž má možnost bydlení v tomto bytě na území hlavního města Prahy. Dojíždění mimo Prahu za účelem ubytování, jak žalobce namítá, není zejména i s přihlédnutím k nákladům na dopravu důvodné. Žalobci vznikly náklady za ubytování na turistické cestě, které nelze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Dávky sociální péče se poskytují k zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost; tyto dávky nelze poskytovat k úhradě nákladů za turistiku. Ke skutečnosti, že žalobce nemá v užívaném bytě zapojen plyn a elektrickou energii, nelze přihlédnout, neboť žalobce dlouhodobě tuto situaci neřeší. K námitce, že v období do 31. 1. 2006 a v období od 1. 2. 2006 nedošlo k žádné změně osobních poměrů žalobce, nelze podle odvolacího správního orgánu přihlédnout, neboť podle §96 odst. 4 zákona č. 100/1988 Sb. dávka se odejme ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byla vyplacena. Vzhledem ke skutečnosti, že dávka byla vyplacena za období měsíce ledna 2006, byla odňata v souladu s citovaným ustanovením od 1. 2. 2006.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 3. 2009, č. j. 4 Cad 121/2008-35, tak, že žalobu zamítl. Při posouzení žalobcových námitek ohledně výdajů spojených s ubytováním ve vojenských ubytovnách městský soud uvedl, že žalobce měl možnost základní potřeby spočívající v bydlení a zajišťování hygienických potřeb uspokojovat tak, že by užíval přístřeší v Praze, které užívá se svou matkou. Námitky týkající se neobyvatelnosti přiděleného přístřeší v důsledku odpojení elektřiny a plynu, nelze v případě žalobce považovat za důvodné. Žalobce prokazoval, že v roce 2003 žádal o připojení na tyto sítě, avšak firma, která nemovitost spravuje, na tuto žádost nereagovala. Žalobce nedoložil, že by poté podnikl další kroky k tomu, aby zajistil pro přístřeší připojení k uvedeným sítím a zajistil tak obyvatelnost tohoto bytu. Městský soud dal za pravdu žalovanému, že pro zajištění žalobcových základních potřeb spojených s bydlením nebylo vyhledávání turistických ubytoven mimo Prahu nezbytné. Soud připustil, že žalobci nelze samozřejmě určovat, jakým způsobem bude své osobní potřeby, a to je i bydlení, zajišťovat, poukázal však na to, že státní orgán je oprávněn ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. posoudit, zda náklady spojené s uspokojováním základních osobních potřeb jsou náklady nezbytnými. Takovými náklady jsou jistě náklady na bydlení a provoz domácnosti a služby spojené s užíváním bytu a energie pro provoz domácnosti. Takové náklady však žalobce nedoložil. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že si žalobce neobstaral jiné bydlení a v jeho případě i když osobně využíval ubytovny "k uspokojení svých potřeb, hygienických" i k případnému přechodnému bydlení, nejednalo se o náklady nezbytné. Řešil-li žalobce své potřeby využíváním turistických ubytoven, je to jeho volba řešení situace.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel byl považován za sociálně potřebného podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, a byla mu poskytována měsíčně se opakující peněžitá dávka k zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb ve smyslu §4 odst. 1 uvedeného zákona a zvýšených nákladů podle §2 odst. 1 téhož zákona. V daném případě jde o posouzení, zda náklady spojené s ubytováním ve vojenských ubytovnách lze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb., a to za situace, kdy stěžovatel společně se svojí matkou užívá byt o velikosti 1+3 v Praze, poskytnutý jim jako přístřeší. Touto otázkou se v případě stěžovatele Nejvyšší správní soud již zabýval ve věci vedené pod sp. zn. 6 Ads 153/2007 a v rozsudku ze dne 27. 8. 2008, č. j. 6 Ads 153/2007-58, dospěl k následujícímu závěru: "Pokud občan přebývá na trvalé adrese v P., nelze uznat jako nezbytné náklady na domácnost ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. náklady spojené s dočasným ubytováním na ubytovnách v různých částech republiky, kde se svou matkou opakovaně přebývá. Tvrzení, že tak činní za účelem osobní hygieny a praní prádla, je nerozhodné." Ani v nyní rozhodované věci nemá Nejvyšší správní soud důvod se od shora vysloveného názoru odchýlit.
K otázce zavedení dodávky elektrické energie a plynu do bytu Nejvyšší správní soud uvedl, že je obecně známo, že smlouva o dodávce elektrické energie a plynu se uzavírá se žadatelem o uvedenou dodávku, přičemž k uzavření smlouvy není potřeba souhlasu majitele domu (to ostatně k dotazu správního orgánu prvého stupně dne 12. 4. 2006 potvrdila jak Pražská energetika, a. s., tak Pražská plynárenská, a. s.). Pokud stěžovatel a jeho matka uvedenou žádost od roku 2002, kdy jim byl byt přidělen, dosud nepodali, tak jim zřejmě stávající stav vyhovuje (správní spis rovněž obsahuje sdělení správcovské firmy RAK CZ, a. s., se sídlem v Praze, ze dne 17. 8. 2006, podle něhož matka stěžovatele od uzavření nájemní smlouvy dne 1. 9. 2002 do současné doby neuhradila žádné nájemné, takže byla podána žaloba na vyklizení bytu).
Nejvyšší správní soud dále uvedl, že již příjem stěžovatele (částečný invalidní důchod ve výši 3897,- Kč) převyšuje doložené nezbytné náklady k zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb ve výši 3100,- Kč u stěžovatele, což týž nezpochybňuje (nezbytné náklady na domácnost stěžovatel nedoložil, když sám připustil, že nájemné z bytu, který společně s matkou užívají, není placeno, přičemž náklady spojené s ubytováním ve vojenských ubytovnách mu uznány nebyly). Z toho vyplývá - podle Nejvyššího správního soudu - že od února nastala u stěžovatele změna poměrů.
II.
Stěžovatel napadl - jak již bylo uvedeno - citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, jejíž obsah se reprodukuje v dalším textu tohoto usnesení.
III.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující. K úvodní námitce je z právního hlediska zásadní, že ve věci nerozhodovala vyloučená pracovnice (stěžovatel to ostatně ani netvrdí). Dále stěžovatel - jako na relevantní důkazy, mající měnit důkazní situaci - odkazuje na vlastní výpověď z 9. 4. 2008 a na vlastní vyjádření z 10. 4., 2008, k němuž, byla připojena kopie návštěvního lístku Pražské energetiky, a. s., z 10. 4. 2008. Tyto dokumenty mají věcně charakter tvrzení stěžovatele, tedy pouhého tvrzení účastníka řízení; návštěvní lístek pak není žádným důkazem, maximálně důkazem o navštívení jmenované instituce, nikoliv o dalších stěžovatelem dovozovaných faktech. Vyšší výpovědní hodnotu a relevanci úředního záznamu spatřuje Nejvyšší správní soud v tom, že se jedná o údaj od rozhodného subjektu (Pražská energetika, a. s.); přijatelnost úředního záznamů pro prokázání skutkové stránky věci pak spočívá v tom, že telefonicky získaný údaj je u příslušného subjektu opakovaně ověřitelný (NSS tvrzený údaj ověřoval na Pražské energetice, a. s., a bylo potvrzeno, že odběrné místo je připojováno a smlouva s uživatelem je uzavírána i bez souhlasu vlastníka objektu). Dále není rozhodné, ani nijak právně významné, že se o dokladu z 17. 8. 2006 nezmiňují explicitně dříve rozhodující orgány (doklad je součástí spisu). Navíc se v dané věci nejednalo o nosný argument (napadená část textu je uvedena nad rámec nezbytného v závorce). Z ústavní stížnosti ostatně není ani zřejmé, v čem stěžovatel citovaný doklad vlastně zpochybňuje. K odkazu na předchozí rozsudek NSS sp. zn. 6 Ads 153/2007, který stěžovatel považuje za nesprávný, Nejvyšší správní soud uvedl, že tento rozsudek byl již dříve napaden ústavní stížností a ta byla Ústavním soudem odmítnuta rozhodnutím pod sp. zn. II. ÚS 2877/2008. Pokud se jedná o závěrečné tvrzení, tykající se změny majetkových poměrů od února 2006, pak se v relevantní části textu odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2009, č. j . 6 Ads 176/2009-69, jedná pouze o nepříliš přesné vyjádření dané nevhodnou formulací, avšak nemající vliv na podstatu věci.
Vedlejší účastník - Magistrát hlavního města Prahy - se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Stěžovatel uvedl v replice k vyjádření Nejvyššího správní soudu zejména následující. Podle §14 odst. 1 zák. Č. 500/2004 Sb. se "vyloučení" netýká jen rozhodování, ale také "projednávání", resp. "všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by úřední osoba mohla výsledek řízení ovlivnit", čímž se míní i obstarávání důkazů a záznamů. Dle názoru stěžovatele je tudíž námitka o vyloučení pracovnice správního orgánu důvodná. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v samotném záznamu z 12. 4. 2006, sepsaného danou pracovnicí, se neuvádí, ke kterému datu se v něm uvedené tvrzení o možnosti či nemožnosti zapojení elektřiny a plynu vztahuje. Stěžovatel může předložit formulář společnosti Pražská energetika, a.s., který mu byl předán právě dne 25. 2. 2003, ve kterém je výslovně v určitých situacích, mj. u změny odběratele (písm. E), požadován souhlas vlastníka nemovitosti. K tomuto dále odkazuje na sdělení pracovnice společnosti Pražská plynárenská, a. s., ze stejné doby a na obdržený informační leták, ve kterém tato pracovnice zatrhla požadavek nájemní smlouvy jako podmínky zapojení plynu. Stěžovateli a jeho matce bylo oběma dodavateli sděleno, že jestliže nájemní smlouva zní na jiný subjekt než na matku stěžovatele, musí o zapojení sítí žádat tento subjekt. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova matka nemohla uzavřít nájemní smlouvu k objektu, nemohla tedy ani sjednat dodávku uvedených sítí. S ohledem na podmínky poskytovaného bydlení, byli stěžovatel a jeho matka pobytem v uvedených místnostech bez možnosti, topení, osvětlení atd. vystaveni zásahu do lidské důstojnosti. Stěžovatel dále rozporuje tvrzení Nejvyššího správního soudu, že úřední záznam je "údaj od rozhodného subjektu", jelikož toto prý není sdělení od dodavatele elektrické energie společnosti Pražská energetika, a.s., tj. nejedná se o sdělení sepsané odpovědným zaměstnancem dodavatele a jím podepsané. Nejvyšší správní soud se nezabýval ani podmínkami dodávky plynu. Jak plyne z doručeného vyjádření, Nejvyšší správní soud tvrzený údaj ověřoval pouze u společnosti Pražská energetika, a. s. Avšak, přímo na webových stránkách společnosti Pražská plynárenská (www.ppas.cz), je k připojení odběrného místa požadován souhlas většinového vlastníka nemovitosti. V současnosti je uvedená podmínka, tj. souhlas vlastníka dotčené nemovitosti s připojením odběrného zařízení, požadována již přímo na základě zákona 458/2000 Sb. dle ust. §28 odst. I písm. a) (dodávka elektrické energie) a §62 odst. I písm. a) (dodávka plynu). Stěžovatel se navíc dopisem ze dne 3. 4. 2003 obracel na pronajímatele, aby sjednal souhlas k zapojení sítí, leč na tento dopis pronajímatel nijak nereagoval. Uvedenou otázkou, tj. zda bylo možno zapojit odběrné zařízení bez souhlasu vlastníka či ne, se nezabývaly ani správní orgány (poznámka: v rozhodnutí není žádné stanovisko k této otázce) ani správní soud prvního stupně. Samotným zapojením sítí ještě není řešena zásadní podmínka obyvatelnosti nemovitosti, tj. vytápění a ohřev TUV, protože v objektu je plynový kotel bez jakékoli dokumentace či dokladů o revizích. Stěžovatel trvá na své argumentaci ohledně nezbytných nákladů na domácnost; pokud se v ubytovnách nacházel spolu se svojí matkou, tvořili domácnost i tam. K žádnému "uzavření nájemní smlouvy" dne 1. 9. 2002, jak nesprávně uvádí Nejvyšší správní soud, nedošlo. K obdobné chybě v dataci došlo již dříve, kdy Nejvyšší správní soud chybně uvedl, že návštěvní lístek na provozovně společnosti Pražská energetika, a. s., byl datován 10. 4. 2008, ačkoli je ve skutečnosti ze dne 25. 2. 2003.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Podstatou ústavní stížnosti je prostá stěžovatelova nespokojenost s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, s nímž polemizuje. K tomu je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy čl. 83 Ústavy). Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností a zásadně se nezabývá přehodnocováním závěrů správních orgánů nebo obecných soudů. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry správních orgánů nebo soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, nebo jde-li o rozhodnutí svévolné.
V předmětné věci však k takovému pochybení nedošlo. V řízení ani před správními orgány ani před soudy nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele. Skutečnost, že orgány veřejné moci rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, uvedl sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti uvedl. Orgány veřejné moci ve věci stěžovatele v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě analyzovaly majetkové i sociální poměry stěžovatele, zhodnotily všechny provedené důkazy a dospěly k přesvědčivým právním závěrům.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, upravuje v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tak dává Ústavnímu soudu možnost posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru o meritorním rozhodnutí ve věci nálezem. To Ústavní soud učinil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V.
V konkrétnostech lze uvést následující.
1) Stěžovatel namítá, že ve spise předloženém Nejvyššímu správnímu soudu chyběl návrh na vyloučení zaměstnankyně Městské Části Praha 6 paní J. V. (a to proto, že stěžovatel proti ní svědčil dne 15. 3. 2006 v přestupkovém řízení vedeném u téhož úřadu, odboru vnitřních věcí pod č. j. R 179/06). Stejně tak prý ve správním spise chyběl rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Cad 3/07, kterým byla zrušena správní rozhodnutí v téže věci ze 3. 5. 2006 a 11. 12. 2006 právě proto, že se správní orgány nezabývaly stěžovatelovou námitkou podjatosti uvedené úřednice.
Tato okolnost je dle názoru stěžovatele zásadní z toho důvodu, že Nejvyšší správní soud založil svůj závěr (že smlouva o dodávce elektrické energie a plynu se uzavírá se žadatelem o uvedenou dodávku, přičemž k uzavření smlouvy není potřeba souhlasu majitele domu) právě na úředním záznamu z 12. 4. 2006 sepsaného uvedenou zaměstnankyní MČ Praha 6, který obsahuje tvrzení, že Pražská energetika, a. s., a Pražská plynárenská, a. s., učinily v telefonickém hovoru prohlášení, že k podání žádosti o zapojení el. energie a plynu není třeba souhlasu vlastníka domu.
Uvedená námitka stěžovatele je zjevně neopodstatněná již proto, že Nejvyšší správní soud založil svůj závěr (že smlouva o dodávce elektrické energie a plynu se uzavírá se žadatelem o uvedenou dodávku, přičemž k uzavření smlouvy není potřeba souhlasu majitele domu) primárně na notorietě a nikoli tedy toliko na citovaném úředním záznamu. Prohlásil totiž, že "K otázce zavedení dodávky elektrické energie a plynu do bytu lze uvést, že je obecně známo, že smlouva o dodávce elektrické energie a plynu se uzavírá se žadatelem o uvedenou dodávku, přičemž k uzavření smlouvy není potřeba souhlasu majitele domu..." (srov. str. 5 napadeného rozsudku). Až subsidiárně Nejvyšší správně argumentoval - toliko v závorce - tak, že "(to ostatně k dotazu správního orgánu prvého stupně dne 12. 4. 2006 potvrdila jak Pražská energetika, a. s., tak Pražská plynárenská, a. s.).".
Ostatně, stěžovatel ani ve správní žalobě, ani při jednání před správním soudem prvního stupně (srov. protokol na č. l. 22 a násl. soudního spisu) ani v kasační stížnosti nenamítal nepoužitelnost citovaného úředního záznamu pro podjatost úřednice, která jej pořizovala.
2) Stěžovatel tvrdil, že ve spise byla nalezena listina s datem 17. 8. 2006, která při "nahlédnutí stěžovatele do spisu" dne 9. 4. 2008 ve spise nebyla, takže se k ní při jednání před správním orgánem nemohl vyjádřit.
K tomu pro stručnost postačí citovat reakci Nejvyššího správního soudu na tuto námitku ve vyjádření k ústavní stížnosti: "Dále není rozhodné, ani nijak právně významné, že se o dokladu z 17. 8. 2006 nezmiňují explicitně dříve rozhodující orgány (doklad je součástí spisu). Navíc se v dané věci nejednalo o nosný argument (napadená část textu je uvedena nad rámec nezbytného v závorce). Z ústavní stížnosti ostatně není ani zřejmé, v čem stěžovatel citovaný doklad vlastně zpochybňuje.".
3) Stěžovatel dále namítá v ústavní stížnosti, že Nejvyšší správní soud nesprávně konstatoval, že stěžovatel ani jeho matka, se kterou žil a žije ve společné domácnosti, nepodali žádost o zapojení elektřiny a plynu. O naprostém opaku prý svědčí protokol o jednání u správního orgánu I. stupně z 9. 4. 2008 (který v předmětném spise založen byl), v němž stěžovatel uvedl, že dne 25. 2. 2003 navštívil zaměstnance Pražské energetiky, a. s., který mu sdělil, že zapojení elektřiny není možné. Dle stěžovatele ve spise nebyl založen originál jeho vyjádření z 10. 4. 2008, u něhož byla kopie návštěvního lístku z provozovny Pražské energetiky, a. s., což je doklad svědčící o výše uvedených skutečnostech. I tento dokument měl být součástí spisu, který byl předán Nejvyššímu správnímu soudu k posouzení kasační stížnosti stěžovatele.
K tomu opět postačí citovat reakci Nejvyššího správního soudu na tuto námitku ve vyjádření k ústavní stížnosti: "Dále stěžovatel jako na relevantní důkazy, mající měnit důkazní situaci, odkazuje na vlastní výpověď z 9. 4. 2008 a vlastní vyjádření z 10. 4., 2008, k němuž byla připojena kopie návštěvního lístku Pražské energetiky, a. s., z 10. 4. 2008 - tyto dokumenty mají věcně charakter tvrzení stěžovatele - tedy pouhého tvrzení účastníka řízení (návštěvní lístek pak není žádným důkazem, maximálně důkazem o navštívení jmenované instituce, nikoliv o dalších stěžovatelem dovozovaných faktech). Vyšší výpovědní hodnotu a relevanci úředního záznamu Nejvyšší správní soud spatřuje v tom, že se jedná o údaj od rozhodného subjektu (Pražská energetika, a. s.); přijatelnost úředního záznamů pro prokázání skutkové stránky věci pak spočívá v tom, že telefonicky získaný údaj je u příslušného subjektu opakovaně ověřitelný (NSS tvrzený údaj ověřoval na Pražské energetice, a. s., a bylo potvrzeno, že odběrné místo je připojováno a smlouva s uživatelem je uzavírána i bez souhlasu vlastníka objektu).".
4) Stěžovatel až posléze (v replice k vyjádření Nejvyššího správního soudu) předkládá - a to v reakci na názor Nejvyššího správního soudu o neexistenci nutnosti souhlasu vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie a plynu - nové důkazy; na ty však lze stěží nahlížet jako na přípustné a věrohodné. Konkrétně v replice nově uvádí a předkládá formulář společnosti Pražská energetika, a.s., který mu byl údajně předán dne 25.2.2003, a ve kterém je pro případ změny odběratele uveden požadavek souhlasu vlastníka nemovitosti. Stěžovatel však současně rozumně nevysvětluje, proč tento formulář nepředložil již k ústavní stížnosti, v níž se též vyjadřoval k názoru Nejvyššího správního soudu uvedenému v napadeném rozsudku, že souhlasu vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie a plynu není nutno. Dále, stěžovatel rozumně neuvádí, proč tento formulář nepředložil již například před správním soudem prvního stupně v reakci na názor odvolacího správního orgánu, dle kterého stěžovatel dlouhodobě neřeší stav nezapojení plynu a elektrické energie, či před Nejvyšším správním soudem v reakci na názor správního soudu prvního stupně (srov. text níže). Pokud by šlo skutečně o dokumenty z rozhodné doby, musely být stěžovateli přece k dispozici již v době konání řízení před orgány veřejné moci, stejně jako v době podávání ústavní stížnosti. Stěžovatel opak racionálně nevysvětlil.
I kdyby však byl názor Nejvyššího správního soudu - že souhlas vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie a plynu nebyl nutný -nepřiléhavý, nic by to nemohlo změnit na tom, že by výrok Nejvyššího správního soudu z ústavněprávních hledisek obstojí. Nejvyšší správní soud totiž přezkoumával rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009, č. j. 4 Cad 121/2008-35, který nevyslovil názor o neexistenci nutnosti souhlasu vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie a plynu; obstojí tedy i bez něho. Městský soud totiž v podstatě aproboval následující názor správních orgánů. Konkrétně, v odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu (tedy v rozhodnutí Magistrátu Hlavního města Prahy, Odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 1. 9. 2008, č. j. MHMP 408372/2008, č. l. 2 spisu správního soudu) bylo rekapitulováno odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (tedy Úřadu městské části Praha 6 ze dne 12. 5. 2008, č. j. MCP:034944/2008 R/OSPP/2008, jímž byla stěžovateli odejmuta měsíčně se opakující dávka sociální péče ve výši 614,- Kč): "firmou RAK CZ, a.s. bylo správnímu orgánu sděleno, že jmenovaný nikdy nepožádal o potvrzení přihlášky k odběru plynu a elektřiny, nelze tedy přihlédnout k tvrzení jmenovaného, že přístřeší není možné užívat z důvodu, že v bytě není plyn ani el. energie zavedena, neboť on ani jeho matka nepodnikli žádné kroky, aby mohl být plyn a proud do bytu připojen... jmenovaný podáním ze dne 16.4.2008 předložil doklad ze dne 3.4.2003, kterým údajně písemně oslovil firmu RAK CZ, a. s. ve věci připojení elektrické energie a plynu v přiděleném přístřeší, k tomuto dopisu však správní orgán nepřihlédl, neboť jmenovaný nedoložil doklad o doručení této písemnosti firmě RAK CZ, a. s.". Odvolací správní orgán pak odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně aproboval textem: "Ke skutečnosti, že jmenovaný nemá v užívaném bytě zapojen plyn a elektrickou energii nelze přihlédnout, jmenovaný dlouhodobě tuto situaci neřeší." (č. l. 3 spisu správního soudu).
Z toho plyne, že i kdyby byl nutný souhlas vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie a plynu, podstatné je, že stěžovatel neprokázal, že by se byl marně pokoušel o získání souhlasu vlastníka nemovitosti ze své iniciativy (ať již přímo obrácením se na vlastníka nemovitosti či na správcovskou firmu RAK CZ, a. s.). Stěžovatel v tomto smyslu pouze tvrdil (v ústavní stížnosti a v replice) - tedy neprokázal - samu existenci doručení údajného dopisu ze dne 3. 4. 2003, kterým se prý obracel na "pronajímatele", aby sjednal souhlas k zapojení sítí.
Řečeno ještě z poněkud jiného úhlu, městský soud v citovaném rozsudku (výše uvedeném) argumentoval, že "Námitky týkající se neobyvatelnosti přiděleného přístřeší v důsledku odpojení elektřiny a plynu, nelze v případě žalobce považovat za důvodné. Žalobce prokazoval, že již v roce 2003 žádal o připojení na tyto sítě, avšak firma, která nemovitost spravuje, na tuto žádost nereagovala. Žalobce nedoložil, že by poté podnikl další kroky k tomu, aby zajistil pro přístřeší připojení k uvedeným sítím a zajistil tak obyvatelnost tohoto bytu... je třeba, aby žalobce, popř. jeho matka podnikli patřičné kroky k zajištění připojení k těmto zdrojům energie. Řešil-li žalobce své potřeby využíváním turistických ubytoven v rámci turistiky, je to jeho volba řešení situace." (č.l. 39, 40).
Uvedená argumentace je i z hlediska Ústavního soudu plně přijatelná. Pokud tedy stěžovatel v replice namítá, že pobytem v místnostech bez topení, osvětlení apod. byl vystaven zásahu do lidské důstojnosti, nelze mu přisvědčit; tu postačí odkázat na argumentaci obsaženou v tomto bodě tohoto usnesení Ústavního soudu.
5) Obdobné lze uvést k tomu, že stěžovatel v replice nově předkládá informační leták z údajně rozhodné doby, ve kterém prý pracovnice Pražské plynárenská, a. s. zatrhla požadavek nájemní smlouvy jako podmínku zapojení plynu; z toho (a z údajných slov pracovnice Pražské plynárenské, a. s.) mělo dle ústavní stížnosti a repliky stěžovatele vyplynout, že o zapojení sítí musí požádat nájemce, leč ani stěžovatel ani jeho matka nebyli a nejsou nájemci. V kasační stížnosti však stěžovatel uváděl - na rozdíl od ústavní stížnosti a repliky - opak, tedy že nájemní smlouva byla uzavřena (na matku - srov. č. l. 57 spisu správního soudu). Takový vnitřně rozporný postup v rámci celého řízení svědčí spíše pro jeho účelovost. Stěžovatel v replice též uvádí, že jemu a jeho matce bylo dodavateli plynu a elektřiny sděleno, že jestliže nájemní smlouva zní na jiný subjekt než na jeho matku, musí o zapojení požádat tento subjekt; stěžovatel však zároveň nedoložil, že by se byl na "tento subjekt" (tedy údajně na nájemce) obrátil za účelem požádání o zapojení plynu a elektřiny. Ostatně stěžovatelem (až v replice) předložený informační leták neobsahuje jen požadavek existence nájemní smlouvy (jako podmínky převodu plynoměru) - jak konstruuje stěžovatel - ale obsahuje text: "nájemní smlouvu nebo dekret na byt (popř. jiný doklad potvrzující souhlas vlastníka nemovitosti)". Přitom, jak uvádí výše uvedené rozhodnutí odvolacího správního orgánu, stěžovateli a jeho matce byl předmětný byt přidělen jako přístřeší (což má plynout z písemného protokolu ze dne 24. 2. 2003 o předání bytu). Pokud tedy došlo k přidělení "bytu" jako přístřeší, stěžovatel nepředkládá rozumnou argumentaci, proč by doklad o přidělení takového bytu nebyl dostačujícím titulem k zapojení elektřiny a plynu.
6) Stěžovatel dále napadá odkaz na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 153/2007 slovy: "Pokud občan přebývá na trvalé adrese v P., nelze uznat jako nezbytné náklady na domácnost ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. náklady spojené s dočasným ubytováním na různých místech republiky, kde se svou matkou opakovaně přebývá. Tvrzení, že tak činí z důvodu osobní hygieny a praní prádla není rozhodné." Stěžovatel se domnívá, že tento závěr není rovněž podložen žádným zjištěním, protože on sám nikdy netvrdil, že v poskytnutém přístřeší přebývá, ale že tam pouze přenocuje. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud neuvedl žádný důkaz, kterým by tvrzení stěžovatele v tomto směru vyvrátil. Navíc vyjadřuje pochybnosti, zda v původním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu výše citovaná pasáž skutečně byla.
Stěžovatel tu vychází z premisy, že výraz "přebývá" je v rozporu s výrazem "přenocuje". V obou výrazech však rozpor být nemusí. Vždyť i přenocování v určitém místě lze za určitou formu přebývání považovat.
Lze sice přisvědčit námitce stěžovatele, že pokud Nejvyšší správní soud citoval v napadeném rozsudku údajnou část rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 6 Ads 153/2007, jde o určité pochybení. Takto doslovně citovaná pasáž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 6 Ads 153/2007, totiž nezazněla. Nejvyšší správní soud přitom v napadeném rozsudku uvádí citaci v uvozovkách, tedy doslovně. Za těchto okolností by bylo korektní, kdyby byl Nejvyšší správní soud toto své pochybení ve vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele alespoň připustil. Nicméně, klíčové je, že jde o věc ryze formální povahy, takže nedosahující roviny ústavnosti. Uvedenou citaci lze totiž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 6 Ads 153/2007, jako reprodukci jeho obsahu dovodil. Tedy, pochybení Nejvyššího správního soudu se v podstatě redukuje jen na to, že v napadeném rozsudku uvedl nesprávně uvozovky, a tak založil mylný dojem u stěžovatele (i jiného čtenáře), že citovaná slova takto přesně v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 153/2007 zazněla.
Zde lze rovněž dodat, že stěžovatel touto námitkou v podstatě rozporuje jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu, než rozsudek napadený touto ústavní stížností; nadto ústavní souladnost rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 6 Ads 153/2007, již Ústavní soud akceptoval a usnesením ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 2877/08, ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
7) Stěžovatel rovněž namítá, že od 1. 2. 2006 nedošlo, co se jeho majetkových poměrů týká, ve vztahu k předcházejícím obdobím k žádné významné změně. Zejména to, že má přiznán invalidní důchod již od poloviny roku 2005, svědčí prý o tom, že zde nebyly žádné zjevné skutečnosti dokládající změnu poměrů na jeho straně. Invalidní důchod ve výši 3.897,- Kč byl stěžovateli přiznán již v roce 2005.
Zde není plně zřejmé, co vlastně stěžovatel tímto tvrzením sleduje. Je možné, že rozporuje slova Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku o "nastalé změně poměrů od února 2006", jestliže uvádí, že má přiznán invalidní důchod již od poloviny roku 2005, a proto má zřejmě na mysli, že lze hovořit toliko o "nastalé změně poměrů od poloviny 2005". Tato námitka však roviny ústavnosti nedosahuje; jde opět jen o ryze formální pochybení s nepřesnou formulací, které ostatně Nejvyšší správní soud uznal i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti: "Pokud se jedná o'závěrečné tvrzení, tykající se změny majetkových poměrů od února 2006, pak se v případě relevantní části textu odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2009, č. j . 6 Ads 176/2009 - 69, jedná pouze o nepříliš přesné vyjádření dané nevhodnou formulací, avšak nemající vliv na podstatu věci.". Přesnější je potom závěr rozsudku Městského soudu v Praze (č.l. 40 spisu), což stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí: "Žalobce v žalobě i v průběhu správního řízení namítal, že v jeho situaci nedošlo ke změně osobních poměrů oproti období do 31.1.2006, kdy byla žalobci opakovaně dávka sociální péče přiznávána. Soud k této námitce uvádí, že předmětem přezkumu v této věci není období před odnětím dávky sociální péče a posouzení důvodnosti poskytování této dávky v předchozím období. Napadeným rozhodnutím i rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo rozhodnuto o odnětí měsíčně se opakující dávky sociální péče od 1.2.2006. V těchto rozhodnutích byly hodnoceny žalobcem předložené doklady, jimiž dokládal výši svých nákladů na domácnost. Správní orgán mohl rozhodnout o odnětí této dávky pouze ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které byla dávka již vyplacena.". Vysvětlení Nejvyššího správního soudu i závěr rozsudku Městského soudu v Praze jsou dostatečně jasné a i z hlediska Ústavního soudu plně akceptovatelné.
VI.
Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je srozumitelné, jasné, přesvědčivé, nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu