ECLI:CZ:US:2010:1.US.2614.10.1
sp. zn. I. ÚS 2614/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Křivkou, advokátem se sídlem Doudlevecká 22, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2010 č. j. 3 To 546/2010-236 a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2010 č. j. 3 T 94/2008-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující po odstranění vad další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 24 Listiny, čl. 36 odst. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2008 č. j. 3 T 94/2008-122 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže ve formě spolupachatelství a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři roky. Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání stěžovatele zamítl. Dne 11. 3. 2010 zažádal bezúspěšně stěžovatel Okresní soud v Českých Budějovicích o obnovu řízení. Podání stěžovatele bylo však podle názoru okresního soudu pouhou polemikou se zjištěním skutkového stavu a stěžovatel se domáhal jen přehodnocení skutkových závěrů. To vyplývá z toho, že až po výslovném poučení o podstatných náležitostech mimořádného procesního prostředku obnovy řízení začal stěžovatel tvrdit novou skutečnost, totiž že mezi ním a poškozeným došlo k obchodu. S ohledem na obsah ostatních provedených důkazů ovšem okresní soud nemohl tvrzení stěžovatele hodnotit než jako účelové. Nadto nové tvrzení nebylo podporováno, a to ani nepřímo, z jiného důkazního prostředku. Okresnímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že se stěžovatel pouze pokoušel prostřednictvím návrhu na obnovu řízení zvrátit ve svůj prospěch předchozí odsuzující rozsudek. Krajský soud následně stížnost stěžovatele zamítl, neboť nebyly shledány důvody zakládající obnovu řízení. Podle stížnostního soudu neexistoval žádný důvod proč uvěřit tvrzení stěžovatele, že ve vlaku došlo k obchodní transakci a nikoliv k loupežnému přepadení. Naopak podle názoru krajského soudu okresní soud postupoval správně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v rámci obnovy řízení uváděl konkrétní nové skutečnosti, jež nebyly v původním trestním řízení zjištěny a sám poškozený zamlčel, že mu stěžovatel žádným způsobem nevyhrožoval, nýbrž mu jen nabídl výměnu léků za předpis za finanční částku 500 Kč. Tato skutečnost podle jeho názoru odůvodňovala povolení obnovy řízení. Usnesení obecných soudů byly podle jeho názoru též motivovány skutečností, že je osobou romské národnosti. V tom spatřoval porušení jeho práva na rovné postavení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na rovné zacházení, jakákoli relevantní ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti zcela absentuje, ač měl právní zástupce stěžovatele od 30. 9. 2010 do 8. 11. 2010 dost času na prostudování spisu a přípravu ústavní stížnosti. Naopak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy se s návrhem na obnovu řízení vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, a proto je lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Protože Ústavní soud neshledal žádný důvod, na jehož základě by bylo lze se domnívat, že došlo k porušení základních práv stěžovatele, není zde dán prostor k jeho zásahu. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je jen rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.
Protože rozhodnutí krajského soudu neporušilo základní práva stěžovatele, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu