ECLI:CZ:US:2010:1.US.2640.09.1
sp. zn. I. ÚS 2640/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. B. K., zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem v Brně, Kotlářská 51a, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 73/2009-61 ze dne 8. července 2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 51 C 35/2008-25 ze dne 29. prosince 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Co 73/2009-61 ze dne 8. července 2009, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 51 C 35/2008-25 ze dne 29. prosince 2008, kterým byla zamítnuta její žaloba pro zmatečnost, která byla podána proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 311/2008-107 ze dne 20. 5. 2008. Původně podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila i proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 311/2008-107 ze dne 14. 11. 2006 a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 11 C 17/2007-86 ze dne 8. 2. 2008. K výzvě Ústavního soudu upřesnila petit ústavní stížnosti tak, že směřuje vůči rozhodnutím uvedeným v záhlaví. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka nejdříve obsáhle rekapituluje průběh řízení o rozvod manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 10 C 121/2005-75 ze dne 18. května 2006; žádnému z účastníků soud prvního stupně náhradu nákladů nepřiznal. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, a to pouze do výroku o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 Co 378/2006 ze dne 14. listopadu 2006 byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrzen. Stěžovatelka pak podrobně rozebírá důvody, které vedly k rozpadu manželství. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně nesprávně posoudil vinu na rozpadu manželství, což vedlo následně k nesprávnému rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce až po právní moci rozsudku o rozvodu manželství podařilo zjistit některé skutečnosti týkající se hospodaření jejího manžela s prostředky ve společném jmění manželů, podala žalobu na obnovu rozvodového řízení, řízení bylo vedeno pod sp. zn. 11 C 17/2007. Tvrdila, že nově zjištěné skutečnosti mohly přivodit pro ni příznivější rozhodnutí soudu v rozvodové věci, které by dostalo odraz v pravdivějším a objektivnějším odůvodnění rozhodnutí, jež by obsahovalo rozhodující podíl bývalého manžela na rozpadu manželství. Současně navrhla zachovat již pravomocné datum rozvodu manželství dnem 14. 6. 2006. Stanovení spravedlivého podílu viny na rozpadu manželství má podle jejího názoru dlouhodobě význam pro její vztah k dcerám a rodině, ale i pro stanovení spravedlivé úhrady soudních nákladů, či pro řešení sporů, souvisejících s rozvodem atd. V tomto řízení jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, avšak soud prvního stupně ji nikdy nepoučil o možnosti požádat o ustanovení zástupce. Stěžovatelka dále uplatnila námitku podjatosti soudce soudu prvního stupně. V této souvislosti vytýkala tomuto soudu, že k její námitce přistupoval liknavě a vedl ji jako stížnost, aniž by věnoval pozornost obsahu námitek. Následně potom soudce sám namítl svou podjatost a předseda soudu prvního stupně přidělil spis jiné soudkyni. Okresní soud v Břeclavi žalobu o obnovu řízení usnesením č. j. 11 C 17/2007-86 ze dne 8. 2. 2008 zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 7.900,- Kč. Proti usnesení soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, avšak Krajský soud v Brně usnesením č. j. 14 Co 311/2008-107 ze dne 20. 5. 2008 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že nerespektovaly její osvobození od soudních poplatků a uložily jí náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2205/08 ze dne 16. 9. 2008 odmítnuta.
Stěžovatelka dále uvedla, že vzhledem k závěru rozhodnutí Ústavního soudu napadla usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 311/2008-107 ze dne 20. 5. 2008 žalobou pro zmatečnost, kterou se domáhala změny napadeného rozhodnutí tak, aby jí bylo vyhověno v původním návrhu na obnovu řízení. Krajský soud v Brně se vůbec nezabýval námitkami zmatečnosti předchozího řízení (řízení o obnovu řízení), ale napadeným usnesením č. j. 51 C 35/2008-25 ze dne 29. 12. 2008 žalobu pro zmatečnost zamítl a uložil stěžovatelce nahradit žalovanému náhradu náklady řízení ve výši 10.234,- Kč. Obecnému soudu vytýká, že neprovedl žádný z navrhovaných důkazů. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala a namítala především neprovedení navrhovaných důkazů tímto soudem s tím, že soud neprozkoumal její námitky svědčící o zmatečnosti napadených rozhodnutí. Své námitky doplnila i při ústním jednání u odvolacího soudu. Vrchní soud v Olomouci však rovněž "nejevil zájem" o nabízené důkazy a jejich (praktické) odmítnutí nijak nezdůvodnil. Usnesením č. j. 1 Co 73/2009-61 ze dne 8. 7. 2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že akceptoval skutečnost, že soudy rozhodly o obnově řízení bez nařízení jednání a bez účasti stran, což jim prý umožňovalo i ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Vrchní soud v Olomouci ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Brně uvedl, že v řízení o žalobě pro zmatečnost se řídil ustanovením §229 a násl. o. s. ř., dodržoval pravidla stanovená pro činnost soudů zákonem o soudech a soudcích, respektoval čl. 90 a násl. Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny a příslušná ustanovení mezinárodních smluv a žádné stěžovatelčino základní právo neporušil. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 51 C 35/2008 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka žalobou pro zmatečnost napadla usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 311/2008-107 ze dne 20. května 2008, jímž odvolací soud odmítl její odvolání proti výroku I a potvrdil výrok II a III usnesení Okresního soudu v Břeclavi č. j. 11 C 17/2007-86 ze dne 8. února 2008; současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. Okresní soud v Břeclavi označeným usnesením nepřerušil řízení (výrok I), zamítl žalobu o obnovu řízení ve věci vedené Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 121/2005 (výrok II) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Brně na základě žaloby pro zmatečnost posoudil řízení vedené o obnově řízení a provedl důkaz spisem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 11 C 17/2007; z něho zjistil, že manželství stěžovatelky bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi č. j. 10 C 121/2005-75 ze dne 18. 5. 2006, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2006. Výrok tohoto rozsudku, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení, napadla stěžovatelka odvoláním; napadený výrok byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 378/2006 ze dne 14. listopadu 2006.
Z uvedeného spisu Krajský soud v Brně dále zjistil, že stěžovatelka v uvedené věci podala návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že jí v původním řízení nebyly známy skutečnosti, které mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí, a proto takové důkazy nemohla navrhnout. Žalobou o obnovu řízení požadovala, aby manželství účastníků bylo rozvedeno a aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka chtěla dosáhnout změnu odůvodnění rozsudku o rozvodu při zachování právní moci původního rozsudku. Uznala, že obnově řízení v tomto případě brání ustanovení §230 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a navrhla, aby soud prvního stupně přerušil řízení a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení. Okresní soud v Břeclavi usnesením č. j. 11 C 17/2007-86 ze dne 8. 2. 2008 bez nařízení jednání rozhodl tak, že se řízení nepřerušuje (výrok I), žalobu o obnovu řízení zamítl (výrok II) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady řízení (výrok III). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením č. j. 14 Co 311/2008-107 ze dne 20. 5. 2008 odvolání proti výroku I odmítl a ve výrocích II a III usnesení soudu prvního stupně potvrdil; rozhodl také o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Brně projednávající žalobu o zmatečnost dovodil, že odvolací soud při posuzování odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby o obnovu řízení postupoval správně, jestliže jako věcně správný potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, neboť podle ustanovení §230 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. není obnova řízení přípustná proti rozsudku, kterým bylo vyloveno, že se manželství rozvádí, a jen proti důvodům rozhodnutí. Konstatoval rovněž, že odvolací soud nepochybil, jestliže odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby o obnově řízení projednal bez ústního jednání (§214 odst. 1 písm. a/, c/ o. s. ř.). Krajský soud v Brně další dokazování neprováděl a žalobu pro zmatečnost usnesením č. j. 51 C 35/2008-25 ze dne 29. 12. 2008 zamítl.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením č. j. 1 Co 73/2009-61 ze dne 8. července 2009 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže žalobu pro zmatečnost zamítl, protože obnova řízení proti rozsudku, kterým bylo ustanoveno, že manželství se rozvádí, není přípustná. Odvolací soud uvedl, že v této souvislosti - a to i pokud jde o nepřípustnost žaloby na obnovu řízení, pokud směřovala jen proti důvodům rozhodnutí - nespatřuje žádný rozpor s Ústavou. Požadavek naprosté právní jistoty, která se týká tak důležité statusové věci jako je zánik manželství, neumožňuje, aby po právní moci výroku, jímž se manželství rozvádí, bylo na základě jakéhokoliv mimořádného opravného prostředku manželství "obnoveno". Dodal, že vzhledem k ustanovení §235f o. s. ř. v případě, kdy došlo k zamítnutí žaloby na obnovu řízení nebo pro zmatečnost jen proto, že není přípustná, není zapotřebí nařizovat jednání. Proto ani v tomto směru k pochybení Krajského soudu v Brně nedošlo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní okruh stížnostních námitek směřuje do řízení vedeného u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 121/2005, v němž byl projednáván rozvod manželství stěžovatelky. Těmito námitkami se však Ústavní soud nemohl zabývat vzhledem k tomu, že směřovaly do řízení, které nebylo předmětem této ústavní stížnosti. Stěžovatelka - po poučení - výslovně napadla jen rozhodnutí, jež jsou citována v záhlaví tohoto usnesení. Ve smyslu doplněné ústavní stížnosti se tedy Ústavní soud zabýval napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci (usnesení č. j. 1 Co 73/2009-61 ze dne 8. července 2009) a Krajského soudu v Brně (usnesení č. j. 51 C 35/2008-25 ze dne 29. 12. 2008), která byla vydána v řízení o žalobě pro zmatečnost.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení, v jejich rámci byla vydána, a dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy.
Předmětem žaloby pro zmatečnost byla rozhodnutí Krajského soudu v Brně (usnesení č. j. 14 Co 311/2008-107 ze dne 20. 5. 2008) a Okresního soudu v Břeclavi (usnesení č. j. 11 C 17/2007-86 ze dne 8. 2. 2008), jimiž byla zamítnuta žaloba o obnovu řízení ve věci rozvodu stěžovatelky (vedené pod sp. zn. 10 C 121/2005).
Ústavní soud v dané souvislosti zdůrazňuje, že v souladu s ustanovením §230 odst. 1 o. s. ř. žaloba o obnovu řízení (stejně jako žaloba pro zmatečnost) není přípustná proti
"a) rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, a proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno zrušení, neplatnost nebo neexistence partnerství;
b) jen proti výrokům rozhodnutí o nákladech řízení, o lhůtě k plnění a o předběžné vykonatelnosti;
c) jen proti důvodům rozhodnutí."
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 51 C 35/2008 vyplývá, že obecný soud provedl dokazování listinami, tj. spisem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 11 C 17/2007, v němž byla vydána rozhodnutí žalobě o obnovu řízení, která byla předmětem žaloby pro zmatečnost. Z uvedeného spisu vyplynulo - jak je uvedeno výše - že žaloba o obnovu řízení byla podána proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi, kterým bylo rozvedeno manželství stěžovatelky (tento výrok nebyl napaden odvoláním) a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (tento výrok byl napaden odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně zamítnuto), a dále proti tomuto zamítavému usnesení Krajského soudu v Brně. Podle těchto listin pak Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba o obnovu řízení byla podána právě proti rozsudku, jímž bylo manželství rozvedeno; dále - z hlediska formulace důvodů obnovy řízení - je zřejmé, že stěžovatelka napadala odůvodnění rozhodnutí a také výrok o nákladech řízení. Za této situace pak Krajský soud v Brně právem dovodil, že zamítnutí žaloby o obnovu řízení bylo v souladu s příslušnými ustanoveními procesních předpisů a porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zde dovozovat nelze.
Krajský soud v Brně se zabýval i námitkou stěžovatelky, že obecné soudy v řízení o obnovu řízení jednaly bez její přítomnosti, čímž jí vzaly možnost vystupovat u soudu a uvádět skutečnosti rozhodné pro ochranu jejích práv. Zde lze poukázat na ustanovení §235f o. s. ř., v němž je stanoveno, že "Zamítá-li soud žalobu proto, že není přípustná, nebo proto, že ji podal někdo, kdo k ní nebyl oprávněn, nebo proto, že byla podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci napadeného rozhodnutí, nemusí nařizovat jednání."; tu je zřejmé, že vzhledem k předmětu návrhu na obnovu řízení postupovaly obecné soudy v souladu s příslušnými předpisy, takže ani v tomto směru základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo.
Vrchní soud v Olomouci pak závěry Krajského soudu v Brně v plném rozsahu potvrdil, neboť se s jeho závěry plně ztotožnil.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatelky, že Krajský soud v Brně neprováděl žádné dokazování a nepřipustil žádné jí navrhované důkazy. Z protokolu o ústním jednání před Krajským soudem v Brně (č.l. 20 a násl.) vyplývá, že obecný soud provedl důkazy listinami (spisem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 11 C 17/2007) a o stěžovatelkou navržených důkazech (týkajících se skutkových věcí v souvislosti s rozvodem) řádně rozhodl usnesením tak, že se nepřipouštějí.
Ústavní soud neshledal žádné důvody, pro které by napadená usnesení obecných soudů byla v rozporu s příslušnými předpisy a zasahovala by do ústavním pořádkem chráněných základních práv stěžovatelky. Je nutno přisvědčit Vrchnímu soudu v Olomouci, který i ve vztahu k jednomu z návrhů stěžovatelky v předchozích řízeních [návrh, aby Okresní soud v Břeclavi přerušil řízení o obnovu řízení a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §230 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř.] uvedl, že princip právní jistoty ve statusových věcech nedovoluje využití mimořádných opravných prostředků, jimiž bezpochyby je jak žaloba o obnovu řízení, tak i žaloba pro zmatečnost.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu