ECLI:CZ:US:2010:1.US.268.10.1
sp. zn. I. ÚS 268/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem Pardubická 298, 500 04 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 8. 2009, č. j. 14 T 32/2009-52, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2009, č. j. 11 To 417/2009-71, za účasti Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 8. 2009, č. j. 14 T 32/2009-52 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 11. 2009, č. j. 11 To 417/2009-71 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, shledán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo, přičemž při průjezdu zatáčkou nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla, kdy při následném nájezdu na přímý úsek přejel do protisměru, kde sjel do silničního příkopu, kterým ujel ještě 38 m.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily právní zásadu nemo tenetur se ipsum accusare ("nikdo není povinen sám sebe obviňovat"). V rámci zkráceného trestního řízení i v hlavním líčení konaném u okresního soudu využil svého zákonného práva a v předmětné trestní věci nevypovídal. V daném případě platí zásada, že obviněný není povinen v trestním řízení prokazovat svoji nevinu, ale naopak, platí ústavně garantovaný princip presumpce neviny (§2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním [dále jen "trestní řád"]), ze kterého plyne zásada in dubio pro reo, zakládající povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu obviněného, má-li dojít k jeho odsouzení. A contario pak z této povinnosti vyplývá neexistence povinnosti samotného obviněného se usvědčovat jakýmkoliv způsobem (obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 [veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz]). Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem přímo či nepřímo k vlastnímu odsouzení. Obviněný nesmí být donucován nejen k výpovědi, ale ani k jinému jednání, jímž by přispíval k obstarání důkazu proti sobě (viz Rezoluce XV. Mezinárodního kongresu trestního práva. Revue international de droit pénal 1995, No. 1-2, s. 37).
Podle odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu bylo stěžovateli pouze prokázáno, že naposledy řídil motorové vozidlo v pátek dne 27. 3. 2009 kolem 16:00 hod., kdy jel s vozidlem z Police nad Metují do místa svého trvalého bydliště. O dalších aktivitách stěžovatele ten večer od 16:00 hod. do 00:20 hod. dne následujícího, tedy do doby, co byl svědky H. a H. nalezen spící v autě v podnapilém stavu na místě řidiče v zamčeném havarovaném voze, se nepodařilo provedeným dokazováním zjistit žádné právně relevantní skutečnosti, ze kterých by bylo možné jednoznačně dovodit závěr o časovém údaji souvisejícím se vznikem dopravní nehody, údaje k osobě řidiče a zejména údaje, zda-li stěžovatel v rozhodnou dobu řídil vozidlo pod vlivem alkoholu z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným.
Podle právního názoru prvoinstančního soudu se vychází z předpokladu, že se věci v zásadě dějí tak, jak odpovídají obecné zkušenosti, respektive, jak se děje pravidelně, a to až do doby, než se objeví důvody k pochybnostem, že v daném konkrétním případě se průběh skutkového děje od této platné či obvyklé linie odchýlil. Konkrétněji to tedy podle prvoinstančního soudu má znamenat, že pokud byl prokazatelně na místě dopravní nehody nalezen stěžovatel spící v podnapilém stavu na místě řidiče, lze mít za prokázané, že právě tato osoba řídila motorové vozidlo v podnapilém stavu v době dopravní nehody, a to až do doby, kdy o tomto běžném průběhu skutkového děje vzniknou důvodné pochybnosti.
Na podkladu podaného odvolání stěžovatelem odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vyhodnocení provedených důkazů, jak bylo učiněno prvoinstančním soudem, se vyznačuje vnitřní logičností při současném respektování zásady in dubio pro reo. Všechny rozhodné osoby byly vyslechnuty v hlavním líčení před okresním soudem, tedy v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti ohledně provádění důkazů. Proto pokud jejich hodnocení vyústilo do skutkových a posléze právních závěrů, jak je učinil prvoinstanční soud, a tyto nejsou v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), nelze bez dalšího pouze s větší či menší mírou pravděpodobnosti se domáhat zrušení rozhodnutí okresního soudu a nutit soud k přehodnocení již jednou vyslovených závěrů.
Podle stěžovatele však takto provedená odůvodnění napadených rozsudků soudů obou stupňů zpochybňují jak účel trestního řízení, tak i základní zásady trestního řízení, kterými je zaručen spravedlivý a fair proces a nikoliv tedy uznání viny za každou cenu. Pokud lze připustit více možností jednání aniž by byly zjištěny další důkazy nebo nebylo možné další důkazy ve věci provést s cílem možná jednání potvrdit nebo vyvrátit, je třeba vždy meritorně rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje jejich zrušení.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
Okresní státní zastupitelství v Náchodě vyjádřilo názor, že práva stěžovatele na spravedlivý proces porušena nebyla. Stěžovatel využil v přípravném řízení a v řízení před soudem svého práva nevypovídat a orgány činnými v trestním řízení bylo toto jeho právo plně respektováno. V důkazním řízení bylo vzhledem k lomu, že obžalovaný ani prostřednictvím svého právního zástupce neuplatnil žádné skutečnosti na svou obhajobu, vycházeno ze skutečností objektivně zjištěných v rámci vedeného řízení. Z důkazů provedených v přípravném řízení i v řízení před soudem nevyplývaly žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že k jednání obžalovaného došlo jiným způsobem, než bylo popsáno v návrhu na potrestání a následně ve výroku rozsudku okresního soudu. Všechny provedené důkazy nasvědčovaly tomu, že k jednání obžalovaného došlo právě uvedeným způsobem, a tomu odpovídalo i prvotní vyjádření obžalovaného na místě poté, co byl ve vozidle probuzen policejní hlídkou Dopravního inspektorátu Náchod, k čemuž vypovídala před soudem svědkyně A. B. Spáchání jednání obžalovaným způsobem popsaným ve výroku rozsudku prvoinstančního soud pak nebylo zpochybněno žádnými konkrétními důkazy a po celkovém a vzájemném vyhodnocení všech provedených důkazů bylo dostatečně prokázáno, že k jednání obžalovaného došlo tak, jak je uvedeno v rozsudku okresního soudu. Námitce stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení nedostály tomu, že musí konat dokazování jak ve prospěch tak v neprospěch obžalovaného (obviněného) nelze přisvědčit, neboť všechny důkazy, které bylo v trestním řízení možno provést, byly provedeny, a všechny vyzněly v neprospěch obžalovaného, což odpovídá tomu, že k jednání došlo tak, jak je uvedeno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Skutečnost, že obžalovaný využil svého práva nevypovídat, nebránila jeho právnímu zástupci navrhnout v řízení před soudem důkazy, které by skutečnosti uvedené v návrhu na potrestání vyvrátily či přinejmenším vyvolaly takové pochybnosti o vině obžalovaného, které by vedly soud ke zprošťujícímu rozhodnutí, neboť dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran, tedy obviněného tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Má za to, že ústavní stížnost by měla být zamítnuta.
Krajský soud sdělil, že své rozhodnutí považuje nadále za správné, nemá, co by k závěrům vyjádřeným v jeho písemném vyhotovení dodal, a ústavní stížnost navrhuje odmítnout.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové toliko Ústavnímu soudu zaslalo kopii vyjádření Okresního státního zastupitelství v Náchodě.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž setrval na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 14 T 32/2009 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Požadavek vyplývající z ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, dle něhož orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, souvisí s ústavně zakotveným principem presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [dále jen "Úmluva"]; §2 odst. 2 trestního řádu), zahrnujícím princip in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, t. j. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 in Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)).
Ústavní soud konstatuje, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, a to též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat.
Popsaným požadavkům obecné soudy dostály, kdy nesouhlas stěžovatele s jejich skutkovými závěry nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Žádné důvodné pochybnosti o skutkových závěrech obecných soudů ve věci neexistují.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu