ECLI:CZ:US:2010:1.US.2700.10.1
sp. zn. I. ÚS 2700/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Lubomírem Nedbalem, advokátem se sídlem Bruntál, Sukova 3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2010, čj. 6 To 373/2010 - 160, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 3. 2010, čj. 0 Nt 1360/2008 - 132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti K. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Bruntále (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), neboť obecné soudy i přes opakované žádosti nevyhověly jeho návrhu na provedení falopletysmografického vyšetření za účelem zjištění jeho sexuálních preferencí.
Označeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2007, sp. zn. 6 To 340/2007, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 6 Tdo 17/2008. Jak je Ústavnímu soudu známo již z řízení ve věci ústavní stížnosti téhož stěžovatele vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3123/08, označeným rozsudkem, kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 3. 2007, čj. 1 T 26/2006 - 590, byl stěžovatel nově uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), písm. b) a odst. 3 písm. b) TrZ a trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou.
Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí, spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 0 Nt 1360/2008, a části spisu jmenovaného soudu sp. zn. 1 T 26/2006, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu neprovedení jím navrhovaného důkazu - falopletysmografického vyšetření. Jak vyplývá z přiloženého spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 0 Nt 1360/2008, až ve své stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel uvedl, že provedením falopletysmografického vyšetření by mohl být zjištěn nový důkaz (č. l. 145 spisu).
Ačkoli lze přisvědčit stěžovateli, že se odvolací soud tímto návrhem nezabýval a jeho postup lze považovat za jisté procesní pochybení, přesto nedosahuje ústavně právní roviny a nemůže vyvolat pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního soudu, jednoznačně konstatované i odvolacím soudem.
Ústavní soud na základě příloh ústavní stížnosti shledal, že ani provedení falopletysmografického vyšetření, za účelem zjištění sexuálních preferencí stěžovatele a jeho motivu, tzn. zda jeho jednání bylo vedeno snahou dosáhnout sexuálního vzrušení či nikoli, jež je podle tvrzení stěžovatele nezbytné k naplnění znaků trestného činu pohlavního zneužití, by jen stěží mohlo zvrátit verdikt z původního řízení, založený mimo jiné na výpovědi poškozené, na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví odvětví dětské psychiatrie a klinické psychologie, týkající se věrohodnosti poškozené a na dalších důkazech, např. sexuologickém vyšetření stěžovatele. Z něho totiž jednoznačně vyplynulo to, co chtěl stěžovatel v řízení o povolení obnovy řízení prokázat, tedy že je sexuálně zaměřen především na pohlavně dospělé ženy, zatímco poškozená byla v inkriminované době nezletilá, a proto argumentuje absencí motivu. K tomu však znalec z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrická sexuologie - v původním řízení uvedl, že v době, kdy mělo k pohlavnímu zneužívání docházet, poškozená již menstruovala a vykazovala znaky somatosexuálního dospívání, čili se nejednalo o dětský objekt (č. l. 395 spisu). Navíc důležitou roli mohl sehrát i vliv alkoholu na obviněného (stěžovatele). Z tohoto kontextu je zřejmé, že falopletysmografické vyšetření, požadované stěžovatelem za účelem zjištění jeho sexuálních preferencí, nelze považovat za novou skutečnost či důkaz, který by byl obecným soudům, při jejich rozhodování v původním řízení, neznámý a mohl by odůvodnit jiné rozhodnutí o jeho vině. Jeho tvrzení (o sexuální preferenci vázané na pohlavně dospělé ženy), k jehož ověření důkaz navrhoval, bylo již v původním řízení bez důvodných pochybností ověřeno.
Po zhodnocení všech aspektů případu Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů při řízení o povolení obnovy neshledal, že by soudy porušily čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Samotný fakt, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů a že je přesvědčen o nutnosti jiného náhledu na jeho věc než toho, k němuž soudy dospěly, není způsobilý posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí porušila čl. 90 Ústavy ČR. Tento článek, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti.
Námitkou o nezákonnosti původního odsuzujícího rozsudku, z důvodu údajně nesprávné právní kvalifikace skutku, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť rámec přezkumu vymezil stěžovatel petitem ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán. I kdyby stěžovatel zahrnul původní odsuzující rozhodnutí do petitu nyní projednávané ústavní stížnosti, musel by Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítnout pro nedodržení zákonné lhůty (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Navíc, původní odsuzující rozhodnutí stěžovatel učinil předmětem přezkumu jak u Nejvyššího soudu, tak u Ústavního soudu. Nejvyšší soud dovolání, v němž stěžovatel mohl a měl námitku údajné nesprávné právní kvalifikace skutku uplatnit, odmítl jako zjevně neopodstatněné (sp. zn. 6 Tdo 17/2008). Poté byla ústavněprávní souladnost meritorního procesu a napadených rozhodnutí přezkoumána usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3123/08, kterým byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Jinými slovy, vzhledem k tomu, že ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí týkající se návrhu na povolení obnovy řízení, považuje Ústavní soud námitku, týkající se nedostatků v původním řízení (nesprávné právní kvalifikace), za zcela irelevantní.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu