ECLI:CZ:US:2010:1.US.2704.10.1
sp. zn. I. ÚS 2704/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, se sídlem Moskevská 66, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 73 Nc 7210/2008, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor čl. 37 odst. 3 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - napadené rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 73 Nc 7210/2008, bylo rozhodnuto tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný exekutorem Mgr. Jiřím (správně: Jaroslavem) Homolou, Exekutorský úřad Brno - město, dne 8. října 2009 pod č. j. 030 EX 13382/2008-45 byl ve výroku II. změněn tak, že povinné (stěžovatelce) se přikazuje nahradit exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.800,- Kč a ve výroku III. změněn tak, že povinné (stěžovatelce) se přikazuje uhradit náklady oprávněné účelně vynaložené k vymáhání nároku ve výši 4.320,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že k výše uvedené změně výroků došlo na základě jí uplatněných námitek, které byly shledány důvodnými, a to i v předchozích fázích řízení. Zvláště stěžovatelka zdůrazňuje, že byla rovněž úspěšná v řízení o částečné zastavení exekuce, v němž byla exekuce co do částky 5.500,- Kč usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 5. 2009, č. j. 73 Nc 7210/2008-45, částečně zastavena. Podáním návrhu na částečné zastavení exekuce a výše zmíněných námitek stěžovatelce vznikly účelně vynaložené náklady, které jí rozhodnutím soudu nebyly přiznány. Stěžovatelka podotýká, že exekuční řád tuto situaci nákladů na straně povinného neřeší, a domáhá se analogické aplikace ustanovení o nákladech řízení oprávněného. Poukazuje především na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., v souvislosti se kterým konstatuje svůj poměrný úspěch ve věci, v níž byla exekuce co do částky 5.500,- Kč shledána neoprávněnou a pouze do částky 3.297,- Kč oprávněnou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Takový stav Ústavní soud nezjistil.
V předložené věci stěžovatelka polemizuje s právním názorem okresního soudu a předkládá Ústavnímu soud vlastní interpretaci exekučního řádu, resp. domáhá se aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. Výklad jednoduchého práva provedený obecnými soudy však Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat. V konkrétní věci se tato zdrženlivost projevuje tím, že je výlučnou doménou obecných soudů posuzovat úspěch stran v řízení a podle toho rozhodovat o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti (obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. února 2006, viz http://nalus.usoud.cz).
Z napadeného usnesení plyne, že se okresní soud námitkami stěžovatelky náležitě zabýval a částečně je shledal odůvodněnými. Zohlednil podrobně procesní vývoj ve věci, včetně míry zavinění oprávněné na částečném zastavení řízení, a výslovně uvedl, jakým způsobem tento úspěch stěžovatelky bere v úvahu, a to v rámci rozhodování o nákladech náležejících oprávněné vůči stěžovatelce. O nároku stěžovatelky tedy bylo rozhodnuto na základě interpretace podústavního práva provedené obecným soudem, která se Ústavnímu soudu nejeví jako extrémně nespravedlivá či svévolná.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu