ECLI:CZ:US:2010:1.US.2746.10.1
sp. zn. I. ÚS 2746/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2010, sp. zn. 71 Nc 8/2010, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - napadené rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vznesla v řízení sp. zn. 13 C 101/2009 vedeném před Okresním soudem v Novém Jičíně námitku podjatosti vůči příslušnému soudci. Krajský soud v napadeném usnesení shledal, že důvody pro vyloučení příslušného soudce nejsou dány, neboť část námitek stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s postupem soudce ve věci (§14 odst. 4 o. s. ř.) a část námitek byla uplatněna opožděně (§15a odst. 2 o. s. ř.). Výrokem napadeného rozhodnutí krajský soud vyslovil, že příslušný soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně specifikuje své výhrady vůči rozhodujícímu soudci, které směřují zejm. vůči jeho chování při jednání, kdy měl stěžovatelku "osočovat" z nemorálnosti a dětinskosti sporu s matkou, ovlivňovat výpověď svědka a jinak vystupovat "krajně nevhodně." Vůči postupu soudce uplatňovala během soudního jednání námitky, které však nebyly protokolovány. Napadenému usnesení vytýká, že se nevyrovnalo se všemi námitkami a zdůrazňuje, že námitku podjatosti lze vznést "kdykoliv, jakmile nastane skutečnost, z níž lze námitku podjatosti dovozovat." Chování rozhodujícího soudce považuje stěžovatelka za nepřijatelné, a zároveň za důsledek osobních vazeb soudce na žalovanou a členy její rodiny. Závěrem poukazuje na skutečnost, že ve věci avizovaný znalecký posudek nebyl zadán, a přesto se soud již chystá ve věci rozhodnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Takový stav Ústavní soud nezjistil.
Ústavnímu soudu stěžovatelka předkládá stejnou otázku, kterou předložila soudu krajskému. Ten však o jejích námitkách již jednou rozhodl a své závěry dostatečně odůvodnil. Námitky týkající se postupu soudce ve věci ("nevhodné chování") krajský soud přiléhavě vyhodnotil jako nezpůsobilé ve smyslu §14 odst. 4 o. s. ř. Námitky týkající se údajných rodinných vazeb soudce na žalovanou a její rodinu krajský soud rovněž přiléhavě podřadil pod ustanovení §15a odst. 2 o. s. ř., z něhož plyne, že účastník je povinen námitku podjatosti uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se dotčený soudce zúčastnil. Stěžovatelka však ani netvrdila, že by povědomí o určitých (údajných) osobních vazbách soudce neměla již na prvním jednání dne 15. 12. 2009. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dezinterpretuje rozhodnutí krajského soudu v tom, že mu podsouvá aplikaci ustanovení §15a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k námitkám týkajícím se "nevhodného chování" soudce při jednání a v tomto ohledu namítá nesprávné závěry krajského soudu co do posouzení včasnosti námitek. Takto však věc postavena není. Z odůvodnění napadeného usnesení jasně plyne, na jaké dvě skupiny uplatněných námitek různého charakteru krajský soud aplikoval výše uvedená ustanovení buď §14 odst. 4 o. s. ř., nebo §15a odst. 2 o. s. ř. Proto Ústavní soud neshledal, že by základní práva stěžovatelky byla napadeným rozhodnutím dotčena, neboť zjištění a právní závěry soudu jsou dostatečně logicky v odůvodnění obsaženy, a stěžovatelce se nepodařilo zpochybnit jejich zákonnost (či věcnou správnost), tím méně jejich ústavnost.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu