ECLI:CZ:US:2010:1.US.2756.10.1
sp. zn. I. ÚS 2756/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: AZS 98, s. r. o., se sídlem Praha 4, U Habrovky 247/11, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2010, čj. 21 Cdo 2052/2009 - 181, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2008, čj. 12 Co 424/2008 - 155, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2008, čj. 9 C 40/2007 - 109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými bylo údajně porušeno její právo na spravedlivý proces. Uvedla, že poté, co se stala vydražitelem, zjistila, že dražební vyhláška neobsahovala zákonné náležitosti, zejména správné a úplné údaje o předmětu dražby. Dopravní prostředky jako jednotlivé součásti souboru movitých věcí, který byl předmětem dražby (dále "dopravní prostředky"), nebyly při prohlídce fyzicky k dispozici. Bylo s nimi manipulováno a byly používány jinou společností, které byly pronajaty na základě smlouvy ze dne 30. srpna 2006. V této smlouvě bylo stanoveno, že jejich pronájem skončí dnem přechodu vlastnictví příklepem v dražbě. V době konání dražby byly v nájmu třetí osoby, která je užívala a dražba tak proběhla neplatně, neboť nebylo zjevné, co je jejím předmětem.
Stěžovatelka tvrdí, že je možný (přinejmenším) dvojí výklad §2 písm. k) a písm. c) zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o veřejných dražbách"). Z hlediska ustanovení §24 zákona (resp. i §48) neexistuje zákonné ustanovení, které by účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep, vylučovalo z okruhu osob oprávněných k podání žaloby na její neplatnost.
Obecné soudy se nezabývaly věcí samou, ale pouze jejím právním posouzením a výkladem zákona o veřejných dražbách. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále "soud prvního stupně") prováděl ve věci dokazování, z něhož však nevyvodil žádné závěry. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě není možné bez dalšího odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, neboť bylo prokázáno, že finanční prostředky k dispozici měla, nicméně vzhledem k okolnostem dražby je v rámci prevence vzniku další škody uložila do soudní úschovy. Závěr obecných soudů, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby na neplatnost dražby, jednoznačně znamená odepření jejího práva na přístup k soudu a porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka tak musela hradit náklady řízení v řízení úspěšným účastníkům, aniž by soudy její věc meritorně projednaly.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala u Okresního soudu v Ústí nad Labem žalobu na určení, že dobrovolná veřejná držba movitých věcí společnosti Komastav a. s. v likvidaci (dále "dražba") je neplatná. Zmíněný okresní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2008, čj. 9 C 40/2007 - 109, žalobu stěžovatelky zamítl. K jejímu odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem, rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, čj. 12 Co 424/2008 - 155, rozsudek okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, čj. 21 Cdo 2052/2009 - 181, odmítnuto.
III.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, není povolán ani k výkladu podústavního práva. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a do činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze v případě, že shledá porušení některého z ústavně zaručených práv a svobod.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti a s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv nedošlo. Podstatou její argumentace je nesouhlas s tím, že obecné soudy zamítly její žalobu na určení neplatnosti dražby pro nedostatek aktivní legitimace.
Veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud. Neplatnost dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. K žalobě na určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby jsou, podle zmíněného ustanovení, věcně legitimováni účastníci dražby, dražební věřitel nebo navrhovatel. Účastníkem dražby se rozumí osoba přítomná při dražbě, která se dostavila za účelem činit podání a splňuje podmínky stanovené zákonem o veřejných dražbách (§2 písm. c) zákona o veřejných dražbách). Dražebními věřiteli jsou zástavní věřitelé, věřitelé, jejichž pohledávky jsou zajištěny omezením převodu nemovitostí nebo zadržovacím právem, správci daně, správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny provádějící veřejné zdravotní pojištění (§36 odst. 3 zákona o veřejných dražbách). Za navrhovatele se považuje osoba, která za podmínek stanovených zákonem o veřejných dražbách navrhuje provedení dražby (§2 písm. b) zákona o veřejných dražbách). Zákon o veřejných dražbách tak v ustanovení §24 odst. 3 opravňuje k žalobě na neplatnost dražby kromě dražebního věřitele a navrhovatele jen účastníky dražby. Tím však stěžovatelka, po udělení příklepu, již není. Postavení stěžovatelky se totiž změnilo na postavení vydražitele, tedy osoby odlišné od účastníka dražby. Zákon o veřejných dražbách důsledně rozlišuje mezi účastníkem dražby a vydražitelem, jemuž výslovně nepřiznává oprávnění žalobu podat. Stěžovatelka proto již nemůže mít zájem na vyslovení neplatnosti veřejné dražby, neboť příklepem její předmět nabyla již exe lege.
Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se argumenty stěžovatelky zevrubně zabývaly a v rámci jejich odůvodnění přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nemůže být osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dražby. Všem námitkám stěžovatelky věnovaly pozornost, jejich rozsudky jsou jasně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněny a obsahují zcela konkrétní reakce na stěžovatelčiny výhrady. Nelze tedy dovodit, že by obecné soudy odepřely stěžovatelce přístup k soudu nebo jakkoliv zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Pokud obecné soudy uzavřely, že stěžovatelka není k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dražby osobou aktivně věcně legitimovanou, jedná se o právní závěry nezávislých soudů, do nichž je jakákoliv ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatelka po provedení dražby doplatek ve stanovené lhůtě neuhradila, došlo ke zmaření dražby podle §2 písm. n) zákona o veřejných dražbách a k předmětu dražby tak nenabyla vlastnické právo (§24 odst. 1 citovaného zákona). Stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu na její věc zcela dopadá, neboť v něm Nejvyšší soud poté, co shledal, že příslušné rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, vyslovil, že vydražitel není osobou věcně legitimovanou k žalobě o určení (vyslovení) neplatnosti veřejné dobrovolné dražby podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách.
Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu