ECLI:CZ:US:2010:1.US.2768.10.1
sp. zn. I. ÚS 2768/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem se sídlem Na Perštýně 1, Praha 1, směřující proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. 3. 2010 sp. zn. 2 KZV 49/2008 a usnesení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 1 NZT 106/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2010 stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí "v částech stěžovatele se dotýkajících", neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").
Napadená rozhodnutí údajně porušila vyjmenovaná práva tím, že rozhodnutím státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci bylo zastaveno trestního stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný nejprve jako trestný čin vydírání (§235 tr. zák.) a posléze jako trestný čin útisku (§237 tr. zák.), a to podle §172 odst. 1 písm. c) tr. řádu - tedy proto, že nebylo prokázáno, že skutek, který se stal a je trestným činem, spáchal obviněný, ačkoliv dle názoru stěžovatele mělo být trestní stíhání zastaveno "z některého pro stěžovatele příznivějšího zákonného důvodu", tj. dle písm. a) nebo b) téhož ustanovení tr. řádu. Ze stejného důvodu stěžovatel považuje za vadné i rozhodnutí státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele. Použitý důvod pro zastavení trestního stíhání totiž prý nepředstavuje "dostatečnou občanskou satisfakci" a rozhodnutí "zanechává na dotčených osobách (sic!) trvalý "cejch" pravděpodobného zločince (zejména bylo-li trestní stíhání medializováno, jak se v daném případě masivně stalo)". Kdyby státní zástupci lépe vyložili trestní řád, měli a mohli "dílčí skutky" (správně trestní stíhání pro ně - pozn.) zastavit podle §172 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a §72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Pomineme-li nepřípadnou polemiku stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu (aplikace jednotlivých důvodů pro zastavení není věcí interpretace zákona, nýbrž jeho přiléhavé aplikace na řádně zjištěný skutkový stav, jemuž odpovídá volba aplikovaného ustanovení, a proto čl. 2 odst. 2 Listiny porušen býti nemohl), jakož i jeho polemiku s trestním stíháním dalších osob, je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech již samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí resp. medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. K jejich ochraně právní řád stěžovateli poskytuje procesní prostředky, které nicméně dosud zjevně vyčerpány nebyly. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho tvrzením Ústavní soud dále nezabýval. Nadto je třeba dodat, že Ústavní soud shodně postupoval již v řízeních ve věci sp. zn. II. ÚS 2558/10 (usnesení ze dne 2. 9. 2010) a sp. zn. II. ÚS 2600/10 (usnesení ze dne 13. 9. 2010, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) směřující proti týmž rozhodnutím a obsahující totožnou argumentaci jako v nyní projednávaném případě.
Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je podána předčasně. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj