ECLI:CZ:US:2010:1.US.2785.10.1
sp. zn. I. ÚS 2785/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti GREEN expert s. r. o., se sídlem Praha 5 - Hlubočepy, Ke Hřbitovu 58/5, zastoupené JUDr. Michalem Bendou, advokátem se sídlem Praha 2, Apolinářská 6, proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2010, čj. 1 ZN 124/2010 - 64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností společnost GREEN expert s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora uvedeného usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 (dále též "státní zástupce") pro údajné porušení čl. 10 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Napadeným usnesením státního zástupce byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 13. 5. 2010, ČTS: ORI-369-149/TČ-2010-001178-1-DO, jímž bylo podle §80 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") vydáno osobní motorové vozidlo tov. zn. Volvo XC 90 D5 A WD, barvy šedé metalízy, poškozené společnosti ALD AUTOMOTIVE, se sídlem ve Španělsku, které vydal P. N. (jednatel stěžovatelky), jako věc důležitou pro trestní řízení vedené proti dosud neustanovenému pachateli pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle ustanovení §252a trestního zákona.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že policejní orgán v průběhu přípravného řízení, na základě shromážděného spisového materiálu, dospěl k závěru, že popsané motorové vozidlo bylo předmětem uvedené trestné činnosti a je majetkem poškozené společnosti ALD AUTOMOTIVE, se sídlem ve Španělsku, která na něj uplatnila právo. Pochyby o jejím právu nevznikly, proto bylo rozhodnuto o vrácení vozidla právě této společnosti. Tvrzení stěžovatelky o nabytí vlastnictví v dobré víře v souladu s ustanovením §446 obchodního zákoníku, na základě ústně uzavřené kupní smlouvy mezi podnikateli, bylo posouzeno jako účelové. Okolnosti případu nesvědčí o standardně provedeném obchodu. Z popsané ústní kupní či úvěrové smlouvy nebylo prokázáno, že by se jednalo o obchodní styk v rámci podnikatelské činnosti, za splnění podmínek stanovených obchodním zákoníkem. Nic nenasvědčuje tomu, že by prodávající vystupoval jako podnikatel, navíc, když V. G. nebyl oprávněn za společnost IGJ SERVICE jednat a P. N. používal vozidlo pro soukromé účely.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podaný návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je otázka vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků nahlíží Ústavní soud nikoli izolovaně, ale veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, považuje za nezbytnou podmínku pro svůj zásah situaci, kdy stěžovatel skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení stavu, o který usiluje. Jinými slovy, ústavní stížnost je přípustná až po vyčerpání všech procesních prostředků, které se nevztahují jen na hierarchické opravné prostředky, ale na veškeré relevantní právní nástroje, které má stěžovatel k ochraně svého práva k dispozici. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv, nastupujícím tehdy, kdy porušení základních práv nelze odstranit využitím právního prostředku, který projednají jiné orgány veřejné moci, zejména obecné soudy. O takovou situaci se v případě stěžovatelky nejedná.
Rozhodnutí o vydání věci podle §80 odst. 1 TrŘ nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek a není v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Rozhodnutí o vlastnictví toho kterého předmětu není věcí orgánů činných v trestním řízení, ale občanskoprávních soudů. Po materiální stránce zůstává stěžovatelce zachována možnost domáhat se svého vlastnického práva v občanskoprávním řízení, ve kterém budou sporné právní poměry řešeny definitivně. Pokud by za této situace Ústavní soud rozhodoval, byl by nucen jako předběžnou řešit otázku vlastnictví, což tomuto soudu nepřísluší. Pokud by takovou roli přijal, stavěl by se nikoliv na konec, ale na začátek celého soukromoprávního sporu.
Označená rozhodnutí, na základě nichž byl předmětný automobil vydán jinému subjektu než stěžovatelce, která jej prostřednictvím svého jednatele vydala pro potřebu trestního řízení Policii ČR, nejsou v rozporu s §80 odst. 1 TrŘ a nejsou také rozhodnutími, v nichž by byla vyřešena otázka vlastnického práva k vydané věci. Proto v nich nelze spatřovat zásah do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Pokud stěžovatelka namítala zásah do práva, obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že jde o ustanovení vymezující, v návaznosti na její článek 1, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jež jsou například obsažena v již zmiňovaném čl. 11 Listiny. Navíc lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení řádně zdůvodnily, proč neakceptovaly tvrzení stěžovatelky o jejím právu na vozidlo a na takto zjištěný skutkový stav aplikovaly v mezích a způsobem stanoveným zákonem příslušné ustanovení trestního řádu (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu