ECLI:CZ:US:2010:1.US.2802.10.1
sp. zn. I. ÚS 2802/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. H., zastoupeného JUDr. Karlem Klímou, advokátem, se sídlem Hradčanské náměstí 12, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2010, č. j. 68 Co 332/2010-108, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 27 C 361/2007-91, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2010, č. j. 27 C 361/2007-98, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 29. 9. 2010, která byla doplněna podáním ze dne 20. 10. 2010, stěžovatel navrhl zrušení shora označených usnesení Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále také "soud prvního stupně"). Usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, který rozhodl tak, že se stěžovateli neustanovuje zástupce k ochraně jeho zájmů. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy, garantované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a princip rovnosti účastníků, garantovaný čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení o žalobě pro zmatečnost, kterého se účastnil jako žalovaný.
Dne 21. 1. 2010 stěžovatel požádal soud prvního stupně o ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel současně uvedl, že dřívějším rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 68 Co 356/2009-73, mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Soud prvního stupně návrhu stěžovatele nevyhověl. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno soudem odvolacím.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že se nejedná o věc složitou, a stejně tak soudu prvního stupně vytýká, že přihlédnutím k vysokoškolskému vzdělání, které má svědčit o stěžovatelových intelektuálních a vyjadřovacích schopnostech, umělým způsobem vytvořil pro stěžovatele pozici rovného postavení s žalobcem, který je advokátem, navíc zastoupený advokátkou. Stěžovatel rovněž uvádí, že soud prvního stupně klasifikací jeho schopností poskytovat skutková tvrzení jako určitá, srozumitelná a úplná, která nemusí být právně hodnocena, snižuje možnost uplatňovat před soudem argumentaci, kterou nikdy nelze předvídat dopředu. Soud prvního stupně dle stěžovatele rovněž spekulativně dovozuje situaci, že když "by se objevila potřeba doplnění skutkových tvrzení a označení, je na soudu prvního stupně, aby stěžovatele o této potřebě poučil a vyzval k případnému doplnění." Dle stěžovatele poučovací povinnost soudu nikdy nemůže naradit úlohu právní pomoci.
Postupu soudu odvolacího je stěžovatelem vytýkáno, že reprodukuje podstatné závěry soudu prvního stupně. Formalistickým přitakáním argumentaci soudu prvního stupně měl porušit nejen právo na přístup k soudu, ale také právo na spravedlivý proces v jeho základním smyslu.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že dne 21. 1. 2010 stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 8 požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Svoji žádost odůvodnil jednak tím, že dřívějším rozhodnutí Městského soudu v Praze mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, jednak tím, že v souladu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má právo na právní pomoc v řízení před soudy. Vzhledem ke složitosti věci a k tomu, že žalobce sám je advokátem, navíc zastoupen advokátkou, měla ochrana zájmů stěžovatele vyžadovat, aby mu byl ustanoven právní zástupce. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2010, č. j. 27 C 361/2007-91, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 2. 6. 2010, č. j. 27 C 361/2007-98 bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli se zástupce k ochraně jeho zájmů neustanovuje. Soud první stupně v odůvodnění správně uvedl, že pro ustanovení zástupce k ochraně zájmů musí být splněny dvě zákonné podmínky uvedené v ustanovení §30 občanského soudního řádu. Zástupce lze ustanovit pouze účastníku, u nějž jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Tato podmínka byla na straně stěžovatele splněna. Druhou zákonnou podmínkou dle soudu prvního stupně je nutnost ochrany zájmů účastníků. Tato podmínka však na straně stěžovatele naplněna nebyla. Soud prvního stupně uvedl, že v posuzované věci nejde o záležitost složitou, a to ani po stránce skutkové, ani po stránce právní. Okolnosti sporu se neliší od jiných obdobných sporů. Soud prvního stupně dále doplnil, že stěžovatel má vysokoškolské vzdělání, které svědčí o jeho dostatečných intelektuálních a vyjadřovacích schopnostech. Stěžovatel v řízení netvrdil, že trpí nějakou tělesnou nebo duševní překážkou, která by mu ztěžovala jeho postavení v řízení. Tvrzení stěžovatele jsou dle soudu prvního stupně určitá, srozumitelná a úplná, přičemž stěžovatel je nemusí právně hodnotit. V neposlední řadě soud prvního stupně uvedl, že pokud by se objevila potřeba doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, je soud povinen stěžovatele o tom poučit a vyzvat jej k doplnění.
Stěžovatel uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním. V něm uvedl, že obecné soudy jsou povinny postupovat podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále doplnil, že je nemajetný, v tíživé sociální situaci, bez stálého zaměstnání a nepobírá podporu v nezaměstnanosti. Soudce prvního stupně měl být v postavení nezákonného soudce, svým jednáním přispíval k průtahům řízení, neboť ve věci nebylo již čtvrtým rokem jednáno. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se nejedná o věc složitou. Stejně tak dle stěžovatele nelze přehlédnout, že žalobce je advokátem, navíc zastoupený advokátkou. Stěžovatel je tak v řízení poškozen, vinou své finanční situace se nemůže nechat právně zastoupit. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2010,
č. j. 68 Co 332/2010-108 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud své rozhodnutí rovněž správně založil na zkoumání dvou základních podmínek pro ustanovení právního zástupce. Navíc doplnil, že (s přihlédnutím k poučovací povinnosti soudů) z jednotlivých procesních úkonů a podání stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel v řízení bude svá práva uplatňovat účinně tak, že bude schopen činit podání odpovídající dané věci, v řízení se bude orientovat a postupovat adekvátním způsobem. Z jeho podání a procesních úkonů je zřejmé, že stěžovatel se orientuje v právní problematice. Odvolací soud se rovněž vyjádřil k argumentu, že žalobce je advokátem, navíc zastoupený advokátkou. Dle odvolacího soudu se nejedná o důvodnou námitku, neboť v případě potřeby je na soudu prvního stupně, aby účastníkům poskytl potřebná poučení.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím nijak nepochybily. Soud prvního stupně odůvodnil, proč stěžovateli nevyhověl a neustanovil mu právního zástupce. Stejný závěr lze učinit i k postupu soudu odvolacího. Ústavní soud nemohl přisvědčit argumentu stěžovatele, že odvolací soud pouze formalisticky přitakal argumentaci soudu prvního stupně. Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že rovněž soud odvolací se podmínkami pro ustanovení zástupce podrobně zabýval, a to nejen ve vazbě na rozhodnutí soudu prvního stupně.
K ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že ačkoliv skutečně zakotvuje právo na právní pomoc, je současně nutno respektovat zákonná ustanovení, která stanovují bližší podmínky pro ustanovení právního zástupce. Z čl. 37 odst. 2 tedy nevyplývá, že každý má právo na právní pomoc bez dalšího, nýbrž pouze za splnění určitých podmínek. V rovině civilního procesu tak lze právního zástupce ustanovit účastníku, u něž jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, avšak pouze tehdy, je-li zde objektivní potřeba takového zastoupení. Při splnění podmínky předpokladů pro osvobození od soudních poplatků tak účastníku řízení ještě nevzniká nárok na ustanovení právního zástupce. K tomu dochází až splněním druhé podmínky, kterou je objektivní potřeba zastoupení. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací však splnění druhé podmínky v rozhodované věci neshledaly, což i řádně odůvodnily. Ze stejných důvodů nelze uznat ani argument stěžovatele o zásahu do principu rovnosti účastníků, garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že žalobce je osobou s právním vzděláním, navíc zastoupeným advokátkou, přímo nezakládá nárok druhé strany na ustanovení právního zástupce. Rovněž nelze uznat argumenty stěžovatele k poučovací povinnosti soudů, neboť soudy zde výslovně hovoří o poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §5 občanského soudního řádu.
Jestliže tedy soud prvního stupně i soud odvolací zmíněnou otázku posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnily, jde o právní závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu