ECLI:CZ:US:2010:1.US.2812.10.1
sp. zn. I. ÚS 2812/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Palác YMCA, Na Poříčí 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 3. 2010, čj. 12 C 205/2009 - 35, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, čj. 62 Co 378/2010 - 52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, což odůvodnil tvrzením, že jejich vydáním došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Označeným rozsudkem uložil Obvodní soud pro Prahu 8 stěžovateli povinnost zaplatit žalobci, pojišťovně Kooperativa, a. s., Vienna Insurance Group, částku 580,- Kč a náklady řízení 6.270,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž navrhl zamítnutí žaloby a přiznání nákladů řízení. Odvolací soud jeho odvolání odmítl s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 OSŘ, podle kterého odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč. Stěžovatel podal odvolání přesto, že byl soudem prvního stupně, poučen, že proti jeho rozsudku není odvolání přípustné.
V ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů obou stupňů o nákladech řízení. Podle jeho tvrzení měl soud prvního stupně postupovat podle §150 OSŘ, neboť z charakteru žalobce, jako společnosti, vyplývá, že má k dispozici vlastní právní oddělení a nemusí tedy využívat služeb advokáta. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že měl jeho odvolání odmítnout pro nepřípustnost okamžitě, neboť pak by žalobci nevznikly v odvolacím řízení náklady, které vynaložil na podání vyjádření k odvolání.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v kritice postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího při rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Zároveň Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven v ustanovení §18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (sp. zn. IV. ÚS 88/05, sp. zn. IV. ÚS 310/05, sp. zn. IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180 a svazek 42, nález č. 135).
O případ porušení principů spravedlivého procesu se v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně své rozhodnutí, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, srozumitelně odůvodnil. Řádně poučil stěžovatele o tom, že proti jeho rozsudku není odvolání přípustné. Odvolací soud pak konstatoval, že v dané věci jsou splněny podmínky aplikace §202 odst. 2 OSŘ a odvolání stěžovatele odmítl, neboť směřovalo do rozhodnutí, proti němuž nebylo odvolání přípustné. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení před soudy. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by obecnými soudy zvolená interpretace podústavního práva měla představovat porušení principů spravedlivého procesu, jak tvrdí stěžovatel.
Navíc lze, vzhledem k výši částky, jež byla předmětem řízení, jakož i výši nákladů řízení, věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421).
III.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu