ECLI:CZ:US:2010:1.US.2841.10.1
sp. zn. I. ÚS 2841/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem Liberec, 1. máje 97, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, čj. 2 Afs 20/2010 - 90, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2010, čj. 59 Ca 88/2009 - 43, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2008, čj. 7184/08-1100-500331, rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 18. 12. 2008, čj. 242157/08/192911506133 a čj. 242161/08/192911506133, a rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 28. 11. 2008, čj. 235661/08/192911/6483 a čj. 236097/08/192911/6483, spojené s návrhem na zrušení čl. VI. bodu 5. zákona č. 230/2006 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho základních práv, zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele postupem správních orgánů došlo k porušení zásady, podle níž je nutné v procesních otázkách aplikovat právní předpis vždy v jeho aktuálním znění. Státní moc byla v jeho věci uplatněna mimo rámec zákona a to způsobem, v jehož důsledku mu byla, jako daňovému subjektu, přiznána náhrada za zadržované finanční prostředky ve zcela nepřiměřené výši, tedy v rozporu s čl. 11 Listiny.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Tímto rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci, jako správního orgánu prvního stupně, ze dne 18. 12. 2008, tak, že se stěžovateli přiznaný úrok z přeplatku na dani z příjmu fyzických osob za rok 1997 mění z částky 60.307,- Kč na částku 27.095,- Kč, respektive z částky 41.968,- Kč na částku 18.179,- Kč.
III.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí. Hodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad jednoduchého práva.
Po prostudování ústavní stížnosti a s připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu správních orgánů a soudů při výkladu a aplikaci §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Stěžovatel, stejně jako v řízení o kasační stížnosti, prosazuje názor, že úrok měl být stanoven podle uvedeného ustanovení zákona o správě daní a poplatků ve znění zákona č. 270/2007 Sb., účinného od 1. 11. 2007, tedy ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o čtrnáct procentních bodů.
K této polemice stěžovatele se však již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud. V odůvodnění svého rozsudku se pečlivě zabýval posouzením otázky stanovení úroku z daňového přeplatku ve výši 140% diskontní úrokové sazby ČNB v souladu s ustanovením §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že pro posouzení této otázky je rozhodné především přechodné ustanovení čl. VI. bodu 5. zákona č. 230/2006 Sb., podle kterého se "úprava obsažená v §64 odst. 6... použije pro přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane po účinnosti tohoto zákona." Podle čl. XXI. zákona č. 230/2006 Sb., nabývá článek VI. účinnosti dne 1. 1. 2007. Nejvyšší správní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že v posuzované věci nastala splatnost daně z příjmu fyzických osob za rok 1997 před koncem roku 2006, nelze s ohledem na jednoznačné vyznění předmětného ustanovení dospět k jinému závěru, než že výši úroku z přeplatku bylo nutno stanovit podle §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavně konformním způsobem reaguje i na ostatní námitky stěžovatele, které zopakoval v ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud na jeho odůvodnění v dalším odkazuje.
Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatele s rozhodnutími správních orgánů a soudů. Stěžovatel tak požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil výklad a aplikaci předmětných zákonných ustanovení na jeho věc. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Při přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že správní soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává.
IV.
Z výše uvedených důvodů jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Protože tím odpadla základní podmínka projednání návrhu s ústavní stížností spojených, a stěžovatele tedy nebylo možno považovat za osobu oprávněnou podat návrh na zrušení v záhlaví uvedených ustanovení, byl další návrh v ústavní stížnosti uvedený odmítnut podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu