ECLI:CZ:US:2010:1.US.2848.09.1
sp. zn. I. ÚS 2848/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Poradce, s. r. o., se sídlem Český Těšín, Hlavní třída 2020/28, zastoupené Mgr. Richardem Karkó, advokátem se sídlem Slovenská republika, Žilina, D. Dlabača 35, adresa pro doručování písemností: JUDr. Jan Žák, Praha 10, Vlašimská 1876/13, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2009, čj. 1 Co 264/2008 - 98, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, čj. 23 C 401/2007 - 44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 10. 2009 stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými bylo zasaženo do jejích práv, zakotvených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je
povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě však k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, která se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by mu byla dána možnost realizace jeho pravomoci.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 4. listopadu 2009 podala proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání. Jak Ústavní soud ověřil, bude spis Krajským soudem v Ostravě v nejbližší době předán Nejvyššímu soudu ČR.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Stěžovatelce tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, napadeným posuzovanou ústavní stížností. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, tak začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze soudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu