ECLI:CZ:US:2010:1.US.2880.10.1
sp. zn. I. ÚS 2880/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Z. L. a b) J. L., zastoupených JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem, se sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 26 Cdo 2823/2009, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 19 Co 40/2008 a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 10. 2007 sp. zn. 6 C 53/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich základních práv garantovaných v čl. 11 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 19 Co 40/2008 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 10. 2007 sp. zn. 6 C 53/2003, kterým byla stěžovatelům jako žalovaným uložena povinnost zdržet se jednání vylučujícího žalobkyni z řádného užívání předmětného bytu, a to až do doby, kdy bude žalobkyně povinna tento byt vyklidit podle rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. 11. 1996 sp. zn. 8 C 976/92. K důvodům rozhodnutí uvedl obecný soud, že "okolnost, zda výkon práva v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady založené pravomocným soudním rozhodnutím je v souladu s dobrými mravy, může být právně významná v řízení o určovací žalobě, kterou se pronajímatel domáhá určení, že tato povinnost není nadále vázána na zajištění bytové náhrady, nikoliv v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá realizace svého práva v bytě do zajištění bytové náhrady bydlet. ... Takový postup však žalovaní nezvolili a jejich obrana nemůže být účinná za situace, kdy trvá právo žalobkyně založené pravomocným soudním rozhodnutím, které doposud nebylo změněno." Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Argumentace stěžovatelů, která je jinak zcela totožná s argumentací uplatněnou v řízení před obecnými soudy, spočívá v tvrzení, že nárok žalobkyně na právo bydlení, založený soudním rozhodnutím, je v důsledku pozdějších změn poměrů v rozporu s ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku. Zbylou argumentaci stěžovatelů považoval Ústavní soud v předmětném řízení za irelevantní (jejich nevědomost o právu bydlení žalobkyně v předmětném bytě v době uzavření kupní smlouvy) a za nesprávnou (zánik tohoto práva převodem bytu). Jak však opakovaně uvedly obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, je tato námitka dle konstantní judikatury způsobilá přivodit jimi zamýšlený výsledek řízení (vystěhování žalobkyně, popř. zánik práva bydlet v předmětném bytě) jen v řízení o určovací žalobě, kterou se pronajímatel domáhá určení, že právo nájemce v bytě bydlet není nadále vázáno na zajištění bytové náhrady. Jinak řečeno, stěžovatelé mají k dispozici určovací žalobu, prostřednictvím které mohou, resp. mají uplatňovat výše uvedené námitky, tj. existují jiné právní prostředky, skrze něž stěžovatelé můžou chránit svá práva.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj