ECLI:CZ:US:2010:1.US.291.10.1
sp. zn. I. ÚS 291/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Mladá fronta a. s., se sídlem Praha 4, Mezi Vodami 1952/9, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem jr., Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 32, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2009, čj. 6 As 4/2009 - 292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2010 a doplněnou podáními ze dne 19. 3. 2010 a 12. 4. 2010, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo na zákonného soudce a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z kopie přiloženého usnesení Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vydávala od roku 1945, prostřednictvím svých právních předchůdců, deník s názvem "Mladá fronta". Označení "Mladá fronta" nebylo nijak formálně chráněno až do 20. 3. 1991, kdy podala přihlášku kombinované ochranné známky ve znění "Mladá fronta". Tato ochranná známka byla do rejstříku ochranných známek zapsána dne 28. 7. 1991. Vydávání deníku Mladá fronta převzala v roce 1990 po dohodě společnost MaF, a. s., která následně svůj podnik, včetně vydavatelského oprávnění k deníku, převedla na společnost MAFRA, a. s. Ta podala dne 11. 10. 1991 přihlášku kombinované ochranné známky ve znění "Mladá fronta DNES" (napadená ochranná známka), která byla do rejstříku ochranných známek zapsána dne 17. 2. 1994.
Stěžovatelka podala dne 13. 9. 2004 návrh na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky a návrh na její zrušení pro případ, že by prvnímu z uvedených návrhů nebylo vyhověno. Úřad průmyslového vlastnictví, jako správní orgán prvního stupně, oba návrhy zamítl. Proti oběma rozhodnutím správního orgánu prvního stupně podala stěžovatelka rozklad, o kterém rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví tak, že ho zamítl. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze, který jí rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, čj. 11 Ca 172/2007 - 152, zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta shora označeným usnesením, které je předmětem této ústavní stížnosti. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení, jehož obsah je účastníkům řízení znám.
II.
Ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka popsala předcházející řízení a podrobila kritice rozhodnutí správních soudů obou stupňů, jejichž rozhodnutím vytkla celou řadu materiálních i procesních pochybení. Tvrdí, že k zásahu do jejího základního práva na zákonného soudce došlo tím, že Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud nepředložily předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru ohledně výkladu pojmu dobrá víra, jak je obsažen v čl. 9 směrnice č. 89/104/EEC. Správní soudy obou stupňů se nezabývaly interpretací neurčitých právních pojmů jako "klamavé nebo nepravdivé označení", "proslulá ochranná známka" či "označení, jehož užívání by bylo v rozporu se zájmy společnosti", přestože se stěžovatelka domáhala přezkumu rozhodnutí správních orgánů právě v tomto ohledu. Stěžovatelka také namítala absenci řádného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů k neplatnosti napadené známky. Podle ní jsou zjištění správních soudů obou stupňů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, neboť z jejich rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se vypořádaly s otázkou, zda mezi starší stěžovatelčinou ochrannou známkou "Mladá fronta" a napadenou ochrannou známkou "Mladá fronta DNES" existuje pravděpodobnost záměny. Podle stěžovatelky se správní orgány dopustily svévolného postupu při interpretaci pojmu "pravděpodobnost záměny" a Nejvyšší správní soud v tomto směru svévolně ignoroval judikaturu Evropského soudního dvora, na kterou stěžovatelka opakovaně poukázala. Podle stěžovatelky existuje v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vnitřní rozpornost v otázce posuzování shodnosti známkových prvků. S výkladem pojmu "dobrá víra" na straně přihlašovatele napadené ochranné známky tak, jak jej učinily správní soudy, stěžovatelka nesouhlasí. Rozhodnutím správních soudů dále vytkla úplnou absenci odůvodnění k otázce dobrého jména stěžovatelčiny ochranné známky a ve vztahu k existenci jeho práva k nezapsanému označení "Mladá fronta".
III.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko zopakovala argumenty, jimiž se již podrobně zabýval Nejvyšší správní soud při projednávání její kasační stížnosti. Jak již Ústavní soud mnohokrát ve své četné judikatuře zdůraznil, takto pojatá ústavní stížnosti jej staví do role jen další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39, str. 281].
Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě jen opakováním těch, uplatněných již v řízení o kasační stížnosti, a nadto se pohybují zcela v rovině jednoduchého práva. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že Nejvyšší správní soud se velmi podrobně a přiléhavě zabýval všemi relevantními argumenty stěžovatelky. Její argument o absenci řádného odůvodnění zmíněného rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvodným. Naopak zjistil, že Nejvyšší správní soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce zhodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž své rozhodnutí podrobně odůvodnil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v další polemice s jeho závěry. Okolnost, že Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka dosud neztotožnila s jeho závěry, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá k odůvodnění napadeného rozsudku žádné výhrady z hlediska jeho ústavní konformity, v zájmu stručnosti na ně v dalším odkazuje.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu