ECLI:CZ:US:2010:1.US.2921.10.1
sp. zn. I. ÚS 2921/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4684/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009 sp. zn. 17 Co 500/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. 11 C 343/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou telefaxem dne 11. 10. 2010 a řádně doplněnou ve smyslu ust. §42 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dne 12. 10. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť má za to, že došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalované jako osoba oprávněná úspěšně uplatnila ke sporným pozemkům ve lhůtě restituční nárok a argumentace stěžovatele o nulitě rozhodnutí pozemkového úřadu je nesprávná, když pozemkový úřad je orgánem, který je oprávněn rozhodovat o vydání pozemků, včetně posouzení jejich charakteru. Sama případná věcná nesprávnost rozhodnutí správního úřadu nicotnost takového rozhodnutí nezpůsobuje a soud z něj dle ust. §135 odst. 2 o. s. ř. vychází. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Argumentace stěžovatele vychází z toho, že dle jeho názoru se v případě předmětných pozemků nejednalo o pozemky zemědělské, na než se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a z tohoto důvodu nebyla dána pravomoc pozemkového úřadu o restitučním nároku rozhodnout. Rozhodnutí pozemkového úřadu je tak rozhodnutím nicotným a nemá žádné právní účinky.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak městský, tak zejména obvodní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a zdůvodnil, proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu