ECLI:CZ:US:2010:1.US.2950.10.1
sp. zn. I. ÚS 2950/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. S. a K. S., směřujícímu proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v postupu projednávání odškodnění Ministerstvem spravedlnosti v řízení vedeném pod sp. zn. 29 C 267/94, Obvodním soudem pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 12/2009 a Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 64 Co 270/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2010 se stěžovatelé domáhali zabránění dalším průtahům v projednávání odškodnění dvanáctiletého procesu. Stěžovatelé požadovali, aby Ústavní soud zajistil dodržování ústavních zákonů a lidských práv a svobod v rámci procesu ve věci jejich stížnosti proti nespravedlivému odškodnění a aby soudy přestaly porušovat jejich základní lidská práva a svobody garantovaná čl. 6 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále požadovali, aby jim Ústavní soud zajistil přístup k informacím o projednávání jejich stížnosti na odškodnění Městským soudem v Praze pod sp. zn. 64 Co 270/2010. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud stanovil dokončení projednání stížnosti stěžovatelů proti nespravedlivému odškodnění v nejkratším možném termínu.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé podali dne 13. 4. 2010 proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 12/2009, který rozhodoval o stížnosti stěžovatelů proti nespravedlivému odškodnění, odvolání, které nyní projednává Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 64 Co 270/2010. Stěžovatelé tak podali ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje, a proto nemohl Ústavní soud jejich ústavní stížnost projednat. Jestliže nebyly vyčerpány všechny prostředky, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), odmítl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], zčásti pak také jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Pokud totiž stěžovatelé požadovali po Ústavním soudu, aby jim zajistil přístup k informacím o projednávání jejich stížnosti městským soudem, není Ústavní soud k projednání takového návrhu v řízení o ústavní stížnosti příslušný. Ačkoliv podání stěžovatelů vykazovalo četné další vady [stěžovatelé např. nebyli zastoupeni advokátem, ačkoliv §30 zákona o Ústavním soudu vyžaduje obligatorní právní zastoupení], Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému nevyzýval k jejich odstranění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj