ECLI:CZ:US:2010:1.US.2980.10.1
sp. zn. I. ÚS 2980/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. J. N., zastoupeného Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15/583, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 2. 2010, čj. 17 C 85/2004 - 233, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2010, čj. 18 Co 270/2010 - 258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti podané řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení výroku I. v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle stěžovatele obecné soudy obou stupňů svévolně aplikovaly §153 odst. 1 OSŘ tím, že nevzaly v úvahu všechny relevantní zjištěné skutkové okolnosti. Odvolací soud navíc svévolně aplikoval ustanovení §142 OSŘ a uložil mu povinnost zaplatit náklady řízení, aniž by postupoval podle §150 OSŘ.
II.
Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 8. 2. 2010, čj. 17 C 85/2004 - 233, zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení náhrady škody, která mu měla vzniknout úrazem na schodech v domě žalované, ve výši 79.000,- Kč s příslušenstvím a měsíční renty ve výši 5.907,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil poté, co se ztotožnil s jeho právním závěrem, že žalovaná neodpovídá (podle §415 a §420 občanského zákoníku) za škodu vzniklou stěžovateli v důsledku zmíněného úrazu. Žalovaná totiž neporušila svou povinnost udržovat společné prostory domu ve stavu způsobilém k řádnému užívání a rovněž příčinná souvislost mezi stěžovatelem tvrzeným porušením povinnosti žalované a škodou na jeho zdraví není dána.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zdůraznil, že zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud taktéž v řadě svých rozhodnutí zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má obecným soudem vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).
Jak však vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily a přiléhavě odůvodnily, jaké důvody je vedly ke konečnému závěru, že žalovaná neodpovídá za škodu vzniklou stěžovateli v důsledku úrazu. Odvolací soud se řádně vypořádal s argumenty stěžovatele (které opět uplatnil i v ústavní stížnosti). Ústavní soud proto odkazuje na závěry obecných soudů, přiléhavě a dostatečně vyložené v odůvodnění jejich rozhodnutí.
Totéž platí i pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65). O případ porušení principů spravedlivého procesu se však v posuzované věci nejedná. Oba soudy svá rozhodnutí, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, řádně a srozumitelně odůvodnily.
Argumenty, které stěžovatel vznáší v ústavní stížnosti, jsou jen polemikou s právními závěry obecných soudů, vedenou v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu