ECLI:CZ:US:2010:1.US.3032.09.1
sp. zn. I. ÚS 3032/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem Preslova 1269/17, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 7. 2008, č. j. 22 Nc 8/2004-1700, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 4. 2008, č. j 22 Nc 8/2004-1456, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 5. 2008, č. j . 22 Nc 8/2004-1514, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 6. 2008, č. j. 22 Nc 8/2004-1538, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 6. 2008, č. j. 22 Nc 8/2004-1561, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2009, č. j. 14 Co 586/2008-1933, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 581/2008-1938, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 582/2008-1940, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 584/2008-1946, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 585/2008-1949, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 14 Co 586/2008-1933, rozhodl: napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 7. 2008, č. j. 22 Nc 8/2004-1700, se ve výrocích I, II, VIII až XVI potvrzuje (výrok I.); ve výroku III. se mění tak, že s účinností od 1. 9. 2004 do 31. 8. 2007 je stěžovatel jako otec povinen přispívat na výživu nezletilého Karla (jedná se o pseudonym) částkou 7.500,- Kč měsíčně a na výživu nezletilého Libora (jedná se o pseudonym) částkou 7.500,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2007 je otec povinen přispívat na výživu nezletilého Karla částkou 10.000,- Kč měsíčně s tím, že takto stanovené výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky; ve výroku IV se mění tak, že s účinností od právní moci rozvodu je otec povinen přispívat na výživu nezletilého Karla částkou 10.000,- Kč měsíčně a na výživu nezletilého Libora částkou 10.000,- Kč měsíčně s tím, že takto stanovené výživné je splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky; ve výrocích VI a VII se mění tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými každou lichou sobotu v roce od 10h do 18h, o hlavních letních prázdninách jeden týden nepřetržitě s tím, že přesný termín realizace tohoto styku otec matce sdělí doporučeným dopisem nejpozději do 30. 4. každého roku, dále o vánočních prázdninách vždy každého 25. 12. od 10h do 18h; o hlavních letních prázdninách a vánočních prázdninách běžný styk odpadá; otec převezme nezletilé ke styku v místě bydliště matky a po realizaci styku zde nezletilé předá a matka je povinna nezletilé ke styku řádně a včas připravit; ve výroku V a ve výrocích XVIII a IX se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 581/2008-1938, bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno napadené usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 4. 2008 č. j 22 Nc 8/2004-1456, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžných opatření, neboť neosvědčil neodkladnosti a nezbytnosti navrhovaného rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že otec v návrhu na nařízení předběžného opatření "nesděluje obavu", že by mělo být nařízeno z důvodu ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Domáhá se tedy nařízení předběžného opatření z důvodu potřeby zatímní úpravy poměrů. Odvolací soud uvedl, že nelze předběžně upravit povinnosti matky či jejího druha požadované otcem v jeho návrhu, neboť takové povinnosti těmto osobám zákon o rodině neukládá; nelze uložit povinnost ani orgánu sociálně právní ochrany dětí být přítomen při předávání dětí ke styku, jež byl upraven předběžným opatřením, neboť o takové povinnosti je možné rozhodnout až v rozhodnutí konečném, kdy má soud k dispozici dostatek důkazů pro posouzení oprávněnosti takového návrhu. Ze stejných důvodů nelze předběžně upravit ani stanovení dohledu nad nezletilými dětmi.
Napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. 5. 2008, č. j. 22 Nc 8/2004-1514, byl zamítnut návrh otce na výkon rozhodnutí - zajištění odnětí dětí exekutorem a byl nařízen výkon rozhodnutí uložením pokuty matce ve výši 10.000,- Kč za nerealizování styku nezletilých se stěžovatelem dne 23. 5. 2008. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 582/2008-1940 bylo odvolání stěžovatele proti citovanému rozhodnutí odmítnuto a bylo rozhodnuto, že návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty matce ve výši 10.000,- Kč za nerealizování styku nezletilých se stěžovatelem dne 23. 5. 2008 se zamítá. Krajský soud uvedl, že vzhledem k velmi závažným skutečnostem uvedeným ve zprávách opatrovníka nezletilých dětí, psycholožky, dětské lékařky a Fondu ohrožených dětí je zřejmé, že plynutím času byly vztahy mezi dětmi a otcem narušeny především z důvodu jeho nevhodných výchovných metod a postupů, prosazování vlastních zájmů bez ohledu na zájmy nezletilých dětí, neustálého pomlouvání matky, přítele matky, prarodičů, sociální pracovnice, tj. všech lidí, se kterými přicházejí do kontaktu a ke kterým mají mnohdy i velmi silné citové vazby. Ze spontánních projevů nezletilých dětí často bez přítomnosti matky vyplývá, že obě děti měly v době vypracování citovaných zpráv negativní vztah k otci; nezl. Karel se bál dalších kontaktů s otcem, velmi výrazně se zhoršily projevy jeho základního onemocnění astmatu a psychické strádání nezletilého se projevilo i ve zhoršení psychosomatických potíží a následné intenzivnější medikaci. Proto krajský soud uzavřel, že nebylo v zájmu nezletilých trvat na uskutečnění styku s otcem v předmětných intervalech. Nadto krajský soud uvedl, že aktuální vztah nezletilých k otci doznal změny právě v nové předběžné úpravě jejich styků, kdy usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 6. 2008, č. j. 22 Nc 8/2004-1586, byla předběžná úprava změněna tak, že otec je oprávněn stýkat se s dětmi každou lichou sobotu v roce od 10h do 18h.
Napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 6. 2008, č. j. 22 Nc 8/2004-1538, byl zamítnut 21. návrh otce na výkon rozhodnutí - zajištění odnětí dětí exekutorem dne 6. 6. 2008; matce byla uložena pokuta za nerealizaci styku nezletilých s otcem dne 4. 6. 2008 ve výši 20.000,- Kč. Napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 584/2008-1946, byl k odvolání matky návrh otce na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty 20.000,- Kč za nerealizování styku nezletilých s otcem dne 4. 6. 2008 zamítnut. Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí shodně jako v usnesení ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 582/2008-1940.
Napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 6. 2008, č. j. 22 Nc 8/2004-1561, byly výroky I-XII zamítnuty návrhy otce na výkon rozhodnutí buď uložením pokut matce za jednotlivé neuskutečněné styky nebo exekučním odnětím dětí. Výrokem XIII-XV okresní soud nařídil na návrhy otce výkon rozhodnutí za nerealizaci jeho styku s nezletilými dne 30. 4. 2008, 5. 5. 2008 a 14. 5. 2008, a to uložením pokut matce ve výši 1.000,- Kč, 1.500,- Kč a 2.000,- Kč. Tyto posledně jmenované výroky okresní soud odůvodnil tím, že z jednostranného rozhodnutí matky nedošlo k předání otci dětí ke styku. K odvolání matky bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 585/2008-1949, rozhodnuto, že se usnesení okresního soudu se ve výrocích XIII-XV mění tak, že se návrhy otce zamítají. Krajský soud odůvodnil své rozhodnutí shodně jako v usnesení ze dne 17. 7. 2009, č. j. 14 Co 582/2008-1940.
II.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost a uvedl, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dle čl. 7 a čl. 29 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 Dodatkového protokolu č. 7 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Bližší odůvodnění ústavní stížnosti bude předestřeno v následujícím textu tohoto usnesení.
Okresní soud Plzeň - město a Krajský soud v Plzni ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti pouze odkázaly na napadená rozhodnutí, popř. na obsah spisu. Krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
III.
1) Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není tedy samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy k zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Ústavně-právní pochybení obecných soudů Ústavní soud neshledává. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
V konkrétnostech uvádí následující.
2) Nikoli zanedbatelnou část ústavní stížnosti tvoří námitky koncipované jen obecně; stěžovatel kupříkladu podsouvá soudům, že záměrně umožnily matce omezovat podíl stěžovatele na výchově synů a hrubě a úmyslně narušovat jejich vzájemný vztah, nebo že po celou dobu řízení musel čelit otevřené diskriminaci z důvodu svého mužského pohlaví (bod II. ústavní stížnosti). Stěžovatel však konkrétní argumentaci nepředkládá. Námitky takového druh jsou proto z povahy věci zjevně neopodstatněné.
3) Stěžovatel dále namítá (str. 2 dole, bod III. ústavní stížnosti), že k výchově nezletilých se nestačí s nimi stýkat v rozsahu, který stanovila napadená rozhodnutí. Stěžovatel se v této souvislosti dovolává rovného podílu na výkonu práv a povinností ve vztahu k dětem (str. 3 ústavní stížnosti).
Ani této námitce nelze přisvědčit.
Obecné soudy se otázkou podílu obou rodičů na výkonu práv a povinností ve vztahu k dětem dostatečně zabývaly, a to především v rámci rozhodování o úpravě styku otce s nezletilými a při posuzování otázky střídavé výchovy. Kupříkladu odvolací soud v napadeném rozsudku (str. 6 druhý odstavec) uvedl, že okresní soud reflektoval vztah dětí k oběma rodičům a vývoj citových vazeb; i z aktuální zprávy opatrovníka plyne, že svěření dětí do střídavé výchovy rodičů není možné, zejména s ohledem na jejich vztah k otci a na neochotu pobývat v jeho prostředí více, než je tomu v současné době. Soud prvního stupně vycházel nejen ze znaleckého posudku a jeho doplňků, ale měl k dispozici i zprávy opatrovníka, pohovory s dětmi bez přítomnosti rodičů, písemné zprávy MUDr. D., PhDr. Š., Fondu ohrožených dětí, účastnický výslech matky i otce a další důkazy, z nichž plyne, že svěření dětí do střídavé výchovy by nebylo v jejich zájmu; pro další výchovu svědčí jednoznačně výchovné prostředí matky.
Odvolací soud se (na str. 8 - 9 napadeného rozsudku) rovněž řádně vypořádal s otázkou rozsahu styku stěžovatele s nezletilými dětmi. Uvedl, že z důvodu zhoršených vztahů mezi stěžovatelem a dětmi bylo předběžným opatřením soudu ze dne 16. 6. 2008 rozhodnuto o zúžení styku stěžovatele s dětmi jedenkrát za 14 dnů v sobotu od 10h do 18h (původní úprava zněla každý lichý víkend od pátku do neděle a každou středu odpoledne). Toto rozhodnutí bylo založeno na zprávách dětské lékařky, psycholožky, Fondu ohrožených dětí i opatrovníka nezletilých, ze kterých vyplývala existence velmi výrazně zhoršeného psychického a v důsledku toho i fyzického stavu nezletilého Karla. Obě děti vyjadřovaly odmítavé stanovisko ke styku s otcem, zásadně se neztotožňovaly s jeho výchovnými metodami a postupy, velmi negativně se stavěly proti pomlouvání matky, jejího přítele, prarodičů ze strany matky i sociálních pracovnic otcem. Bylo prokázáno, že realizace styku otce s dětmi negativně ovlivňuje psychický stav především nezletilého Karla; nezletilý Libor byl odhodlán svého bratra bránit všemi prostředky. I jeho psychický stav byl na jaře roku 2008 velmi špatný v důsledku stále se stupňujících konfliktů otce s dětmi i se všemi osobami, ke kterým měly děti kladný až vřelý vztah. Z doplnění znaleckého posudku bylo zjištěno, že vývoj vztahu mezi otcem a dětmi zatím nedospěl do fáze, že by bylo možné uvažovat o zákazu styku otce s dětmi, a znalec doporučil styk s otcem zachovat. Z aktuální zprávy opatrovníka je zřejmé, že obě děti si na tento rozsah styku s otcem zvykly a došlo k jejich celkovému zklidnění. Krajský soud v tomto kontextu poukázal na to, že rozsah styku nepochybně nenaplňuje přání otce široce se podílet na výchově svých dětí, ale s ohledem na závěry znalce a další okolnosti plynoucí ze spisu není možné v současné době styk ve větším rozsahu upravit.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že napadená rozhodnutí sice značí zásah do práva stěžovatele na respektování rodinného života, nicméně jde o zásah, který za okolností daného případu bylo možné považovat za nezbytný pro ochranu legitimního zájmu výslovně uvedeného v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tj. zájmu dětí, a to i s přihlédnutím k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt s jeho nezletilými dětmi v době. Jsou to však především rodiče, pro které by měl být nikoliv jen jejich zájem, ale zejména zájem dětí předním hlediskem při jakémkoliv postupu, který se jejich dětí dotýká. V daném případě - s ohledem na okolnosti věci - bylo věcí obecných soudů, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu samy rozhodly o úpravě styku s rodiči tak, aby jejich rozhodnutí prospívala především nezletilým dětem, a to v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy této své povinnosti řádně dostály.
Tu je namístě připomenout, že jsou to rodiče (nikoliv soudy či znalci), kteří nesou společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dětí; základním smyslem jejich péče musí být zájem dětí (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Některé pasáže v ústavní stížnosti ("soudu...vytvořil mým jedenáctiletým dětem postavení toho, kdo bude nadřazen svému vychovateli" - str. 4 předposlední odstavec ústavní stížnosti) by však bylo možné vykládat tak, že stěžovateli nemusí být plně zřejmá priorita zájmu nezl. dětí nad zájmy rodičů. Nelze však vyloučit, že jde jen o stylistickou neobratnost, která se do textu ústavní stížnosti vloudila.
4) Stěžovatel dále namítá (str. 3 dole a str. 4 shora ústavní stížnosti), že "soudy účelově neprovedly zásadní důkazy...". V konkrétnostech uvádí důkaz písemným vyjádřením klinického psychologa a soudního znalce PhDr. V. F. a důkaz filmem Střídavka.
Ústavní soud dovozuje, že podle ustálené judikatury nemají obecné soudy povinnosti provést každý důkaz navržený účastníkem řízení, nýbrž toliko ten, který je nezbytný ke zjištění skutkové stavu věci. Neprovedení důkazního návrhu dosahuje ústavně právní roviny toliko v případě, že řádné odůvodnění odmítnutí provést navržený důkaz chybí.
V nyní posuzované věci však obecné soudy požadavku řádně odůvodnit neprovedení důkazního návrhu dostály. Jde především o neprovedení důkazu písemným vyjádřením klinického psychologa a soudního znalce PhDr. V. F. (str. 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu); nešlo o posudek znalecký, ale o listinu dokumentující stav z roku 2005, kdy byly vztahy otce a dětí zcela jiné; to se týká i důvodů odmítnutí důkazu filmu Střídavka, který má dle stěžovatele má dokumentovat vztahy dětí k němu a měl být natočen již v roce 2006 (srov. str. 1919 spisu). Tato argumentace je i podle mínění Ústavního soudu plně vyhovující.
5) Stěžovatel dále brojil proti tomu, že nebyl stanoven nad dětmi dohled (srov. str. 5 nahoře ústavní stížnosti). I zde lze poukázat na řádné odůvodnění nevyhovění návrhu stěžovatele na stanovení dohledu nad dětmi (např. na str. 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu): "v průběhu řízení byly opakovaně prováděny pohovory s dětmi, opakovaná šetření výchovného prostředí a z těchto zpráv jednoznačně vyplývá, že u matky je dětem poskytována veškerá potřební péče a není žádný důvod pro stanovení dohledu nad nimi.". Ostatně, ani zde stěžovatel konkrétní (proti)argumentaci nepředkládá.
6) Stěžovatel dále rozporuje "postup" Krajského soudu v Plzni ve vztahu k jeho návrhu, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen i z toho důvodu, aby soud prvního stupně nařídil rodinnou terapii. Krajský soud v tomto směru zmocněnci stěžovatele vytýká, že jde o opatření výkonu rozhodnutí podle §273 odst. 2. písm. a) o. s. ř. Přes zásadu, že soud zná právo, je prý zřejmé, že v tomto směru krajský soud právo nezná, neboť stěžovatel se dovolával nařízení rodinné terapie podle §100 odst. 3 o. s. ř.
Je pravdou, že obecný soud může uložit účastníkům účast na rodinné terapii nejen v rámci výkonu rozhodnutí [srov. §273 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], ale i dle §100 odst. 3 o. s. ř. Nejde však - pohledem nyní posuzované věci - o dosah do roviny ústavněprávní, a to z více důvodů. Stěžovatelův zmocněnec se omezil toliko na formální deklaraci návrhu, aniž by jej zdůvodnil, tedy zejména ve prospěch efektivnosti rodinné terapie neargumentoval. Ostatně, i ústavní stížnost v tomto směru argumentaci postrádá a tato námitka je tak ve své podstatě povahy jen formální. Sám soud může dle §100 odst. 3 o. s. ř. postupovat jen tehdy, je-li zajištěn způsob financování těchto alternativních forem, a to buď tak, že náklady převezmou rodiče, anebo soudu předloží smlouvu s příslušným zařízením (srov. Bureš, J., Drápal, L. a kolektiv: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 1. vydání, C.H.Beck, Praha, 2009, komentář k §176 či §273 odst. 2); nic takového však zmocněnec stěžovatele ani netvrdil.
7) Stěžovatel napadl i usnesení obecných soudů, kterými byly především zamítnuty návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí (uložením pokuty matce). Nic konkrétního však proti nim nenamítal, tím méně z hlediska jejich možné protiústavnosti. Ústavní soud shledal i tato napadená usnesení obecných soudů za řádně a přesvědčivě odůvodněná, jež jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu