ECLI:CZ:US:2010:1.US.3038.08.1
sp. zn. I. ÚS 3038/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Kateřinou Klimtovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Bezručova 33, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 73 Nc 5136/2004, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 12 Co 28/2005, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1239/2006, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 73 Nc 5136/2004, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 56 Co 422/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 10. 12. 2008 se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud jen pro pořádek konstatuje, že ačkoliv je v ústavní stížnosti uvedeno (na počátku i v petitu), že je mj. napadeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, 12 Co 28/2005, zjevně se, podle obsahu stížnosti i podle stěžovatelkou přiloženého usnesení Nejvyššího soudu jedná o usnesení ze dne 29. 6. 2006, č. j. 20 Cdo 1239/2006-213.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 73 Nc 5136/2004, ve věci návrhu oprávněného J. H. proti povinné stěžovatelce na nařízení exekuce vyklizením bytu a udělení pověření k jejímu provedení, byla nařízena exekuce dle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 6. 1989, sp. zn. 15 C 346/87, ke splnění povinnosti vyklidit konkretizovaný družstevní byt v Plzni do zajištěného náhradního bytu v témže městě, včetně nákladů exekuce a nákladů určených v příkazu exekutora.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 12 Co 28/2005, bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1239/2006, bylo dovolání stěžovatelky v dané věci odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v řízeni před obecnými soudy vyklizení bytu odmítala, neboť jí adekvátní náhradní byt zajištěn nebyl. V jiném řízení, vedeném u Okresního soudu Plzeň - město (údajně pod sp. zn. 39 C 129/2006 ve věci žalobců Mgr. M. K. a Ing. P. K. proti stěžovatelce o zaplacení 10.800,- Kč s příslušenstvím), prý však vyšla najevo skutečnost, že shora uvedená zajištěná bytová náhrada byla v době vydání napadených usnesení právně zatížena, což podle stěžovatelky svědčí o tom, že v době rozhodování obecných soudů o nařízení exekuce vyklizením jí nemohla být řádně zajištěna bytová náhrada, neboť ta byla pronajímána třetí osobě.
Proto stěžovatelka podala žalobu na obnovu exekuce nařízené usnesením Okresního soudu Plzeň - město, č. j. 73 Nc 5136/2004-8 ze dne 6. 12. 2004, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 73 Nc 5136/2004, zamítnuta. Toto usnesení bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 56 Co 422/2008, potvrzeno.
Porušení shora uvedených základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nařídily exekuci vyklizením nemovitosti, aniž by bylo beze všech pochybností zjištěno, zda jsou všechny podmínky pro předmětné vyklizení splněny. Stěžovatelka uvádí, že věci obecné soudy vycházely pouze z vedlejším účastníkem předloženého notářského zápisu, aniž by byl zjištěn skutečný stav věci, tedy zda je vůbec "možné fakticky realizovat vyklizení do zajišťovaného náhradního bytu a jeho adekvátnost"; nebylo tedy možné - podle jejího názoru - ani dospět k právnímu závěru, že se návrh na nařízení exekuce vyklizením zamítá. Stěžovatelka uvádí, že nemá žádnou možnost, jak se svého práva domoci.
II.
Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zčásti podaná po lhůtě určené k jejímu podání a zčásti zjevně neopodstatněná.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ve vztahu k usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 73 Nc 5136/2004, k usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2005, sp.zn. 12 Co 28/2005, a k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1239/2006, tedy nelze než ústavní stížnost, předanou k poštovní přepravě dne 10. 12. 2008, považovat za podanou zjevně po lhůtě, stanovené zákonem. Proto nezbylo než ústavní stížnost - v tomto rozsahu - podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Pokud jde o zbývající usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 73 Nc 5136/2004, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 56 Co 422/2008, shledal Ústavní soud ústavní stížnost proti nim směřující za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Oba obecné soudy v napadených usneseních konstatovaly, že z ustanovení §35 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, plyne, že nelze podat návrh na obnovu exekučního řízení. Proto musela být žaloba stěžovatelky jako nepřípustná zamítnuta.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla takto shrnuta a i s postupem obecných soudů v daném případě je možno se ztotožnit i z hlediska ústavněprávního.
Návrh na obnovu exekučního řízení je zákonodárcem vyloučen. Na tom nelze shledávat nic protiústavního, což stěžovatelka ani netvrdí; pokud přesto, jsouc přitom zastoupena profesionálním právním zástupcem (advokátkou), takový návrh podala, nemohla očekávat jiný výsledek, než zamítnutí žaloby. Ani ústavní stížností nelze proti takovému závěru obecných soudů s úspěchem protestovat, neboť obecné soudy jinou procesní možnost neměly a jejich závěr je i z hlediska ústavnosti plně konformní.
Jen pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že exekuce byla nařízena podle vykonatelného rozsudku, nyní již více než dvacet let starého. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka již velmi dlouho věděla, že předmětný byt bude muset jednou vyklidit. Měla tedy nepochybně značnou dobu k tomu, aby se bránila, pokud se domnívala, že v dané věci není postupováno správně, a to i kdyby, jak tvrdí, se až s jistým časovým odstupem dozvěděla některé skutečnosti, pro které se domnívá, že jí přidělený náhradní byt není adekvátní. Podání žaloby výslovně zákonem vyloučené však nelze považovat za připuštěný procesní prostředek, čehož si již v době jejího podání vědoma být musela.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako podaná po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu