ECLI:CZ:US:2010:1.US.3096.10.1
sp. zn. I. ÚS 3096/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem, se sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. Nco 170/2010-509, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto tak, že soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Jana Sedlářová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 53 Cm 14/2007. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, princip rovnosti účastníků, garantovaný čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, a postulát vyloučení svévole, garantovaný čl. 1, č. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel postupu obecného soudu vytýká rovněž zásah do práv, garantovaných čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal, v čem spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel konstatuje, že v rámci soudního řízení probíhajícího u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007 vystupuje na straně žalované. Dne 14. 7. 2010 stěžovatel nahlédl do spisu a seznámil se s obsahem dokumentů, které mu nebyly soudem zaslány. Jednalo se zejména o návrh na zajištění důkazu, odpovědi bank nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 53 Cm 14/2007-326. Stěžovatel dále uvádí, že tímto usnesením obecný soud uložil peněžním ústavům, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení usnesení sdělily, zda je či byl v rozhodném období od 30. 6 2006 do 31. 12 2007 a případně i v současnosti veden účet na jméno stěžovatele, a dále peněžním ústavům uložil předložit podrobné výpisy o pohybech na těchto účtech až do současnosti. Dle stěžovatele tak byly peněžní ústavy vyzvány ke sdělení informací, které podléhají bankovnímu tajemství, a sdělení údajů o účtech osob, které nebyly účastníky řízení. Peněžní ústavy poté soudu sdělily více informací, než o kolik bylo žádáno. Stěžovatel na základě výše uvedených skutečností podal trestní oznámení na neznámého pachatele, přičemž do okruhu osob, které by potenciálně mohly porušit zájmy chráněné trestním zákoníkem, zařadil i soudkyni JUDr. Janu Sedlářovou, která jako samosoudkyně rozhoduje výše uvedený spor před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007.
Stěžovatel současně vznesl námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Sedlářové, což odůvodnil skutečnostmi, že mu nejsou soustavně doručovány návrhy a vyjádření ostatních účastníků, že soud postupuje v rozporu s ustanoveními §120 a §128 občanského soudního řádu, že soud nedal stěžovateli možnost vyjádřit se k důkazům a umožnil zásah do práv, která jsou chráněna bankovním tajemstvím, a že soudkyně JUDr. Jana Sedlářová by mohla být v okruhu osob, které by potenciálně mohly porušit svým jednáním zájmy chráněné trestním zákoníkem.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že soudkyně JUDr. Jana Sedlářová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 14/2007.
Postupu Vrchního soudu stěžovatel vytýká, že námitku hodnotil ve spojení s vyjádřením uvedené soudkyně, přičemž stěžovatel se domnívá, že vyjádření soudkyně je pro účely rozhodování o její podjatosti zcela bez významu. Dle stěžovatele uvedená soudkyně postupovala v rozporu se zákonem a významným způsobem nevratně poškodila subjektivní práva stěžovatele i dalších osob.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Ústavy České republiky:
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 90 Ústavy České republiky:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 1 Listiny základních práv a svobod:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předloženého ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu bylo zjištěno, že podáním ze dne 19. 7. 2010 stěžovatel uplatnil námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Sedlářové. Stěžovatel poukázal na výše uvedené skutečnosti, zejména na žádost soudu, aby peněžní ústavy sdělily podrobné a citlivé údaje o stěžovateli a třetích osobách. Stejně tak stěžovatel uvedl, že je možné, že orgány činné v trestním řízení by mohly dojít ke kvalifikaci takového jednání jako trestného, a to potenciálně i ve vztahu k jednání JUDr. Jany Sedlářové.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. Nco 170/2010-509, bylo rozhodnuto tak, že soudkyně JUDr. Jana Sedlářová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci Městským soudem v Praze pod
sp. zn. 53 Cm 14/2007. V odůvodnění uvádí, že podle §14 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle odst. 4 téhož ustanovení důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Dle obecného soudu tak ze současné úpravy vyplývá, že vyloučení soudce musí být podloženo existencí určitého zákonem vymezeného důvodu. Vrchní soud v Praze hodnotil jednak stěžovatelem namítané skutečnosti, jednak vyjádření uvedené soudkyně. Stěžovatelem namítané skutečnosti týkající se dotazu u peněžních ústavů dle Vrchního soudu v Praze nemohou samy o sobě vést k vyloučení soudkyně. Stejně tak není důvodem pro vyloučení ani skutečnost, že dle stěžovatele by soudkyně JUDr. Jana Sedlářová mohla být jednou z osob, jichž by se mohlo dotýkat stěžovatelem podané trestní oznámení. Pouhé podání uvedeného trestního oznámení by dle Vrchního soudu v Praze nemělo mít vliv na vztah soudkyně k dotčenému účastníku řízení.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecný soud v rámci občanského soudního řízení věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí, tedy proč nedošlo k vyloučení soudkyně z projednávání a rozhodování souzené věci, řádně odůvodnil.
Dle ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, přičemž dle ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu platí, že důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Námitky stěžovatele vždy směřovaly k postupu soudce, nesměřovaly však k jeho poměru k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Vzhledem k tomu, že se v soudním řízení neprokázal takový poměr soudkyně k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, rozhodl Vrchní soud ústavní stížnosti napadeným usnesením správně tak, že se soudkyně nevylučuje z projednávání a rozhodování souzené věci.
Jestliže tedy obecný soud zmíněnou otázku posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, jde o právní závěr ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud ze stejných důvodů neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení dalších ustanovení Ústavy České republiky nebo Listiny základních práv a svobod.
K ostatním stěžovatelem uvedeným argumentům Ustavní soud uvádí, že obecný soud rozhodoval plně v souladu s právními předpisy a stěžovatele na jeho právech nijak neomezil ani nepoškodil.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu