ECLI:CZ:US:2010:1.US.3104.10.1
sp. zn. I. ÚS 3104/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Karlem Fouskem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 83, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010 č. j. 26 Co 406/2010-40, a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel se dne 5. 8. 2010 domáhal svým návrhem vydání předběžného opatření, kterým mělo být společnosti EKO live styl s.r.o. (dále jen "odpůrce") zakázáno jakýmkoli způsobem nakládat s peněžními prostředky uloženými na účtu vedeném u Komerční banky, a to do výše zůstatku 102 200 Kč, a Komerční bance mělo být zakázáno vyplácet peněžní prostředky z účtu odpůrce, provádět na ně započtení a jinak s nimi nakládat, a to do výše předmětného zůstatku. Návrh byl podán z obavy, že by byl ohrožen výkon rozhodnutí ve věci samé tím, že by odpůrce peněžní prostředky z uvedeného účtu převedl jinam, popř. že by zrušil bankovní účet jako takový. Okresní soud v Kutné Hoře svým usnesením dne 9. 8. 2010 č. j. 0 Nc 21/2010-32 návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl, proti čemuž podal odpůrce odvolání. Napadeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu změnil tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Podle odvolacího soudu stěžovatel neosvědčil, že existují mimořádné okolnosti případu pro uložení povinnosti předběžným opatřením a neprokázal skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen. Podle odvolacího soudu "při neexistenci rozhodnutí o tvrzené pohledávce nebo alespoň probíhajícího řízení o ní nemohou navrhovatelem uváděné důvody pro vydání předběžného opatření (tedy, že odpůrce jeho tvrzený nárok neuznává) představovat mimořádné okolnosti, pro které lze vydat zahájením řízení předběžné opatření." Stěžovatel též neprokázal, že by odpůrce případný exekuční titul ohledně tvrzené pohledávky odmítal splnit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se obecný soud náležitě nevypořádal s jeho argumentací obsaženou v návrhu na vydání předběžného opatření a svůj výsledný právní názor náležitě neodůvodnil. Stěžovatel krajskému soudu vytkl především to, že své rozhodnutí opřel o tvrzení stěžovatele, že hlavním důvodem pro vydání předběžného opatření je ta skutečnost, že odpůrce jeho tvrzené nároky neuznává. Důvody, o které stěžovatel opíral svůj nárok, byly přitom jiné. Proto stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nepřesvědčivé a v konečném důsledku za nepřezkoumatelné, a proto protiústavní, neboť odvolací soud se návrhem náležitě nezabýval. Stěžovatel dále nesouhlasil s odvolacím soudem v tom, že musí prokazovat chování odpůrce nasvědčující tomu, že by odmítal splnit případný exekuční titul, ani že vydání předběžného opatření tohoto typu je možné jen za mimořádných okolností. Za rozporné s principem rovnosti účastníků před soudem považoval stěžovatel to, že odvolací soud vycházel při své rozhodovací činnosti toliko z odvolání odpůrce. Odvolací soud měl nařídit jednání a seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem, na čemž nic nemůže změnit ani specifičnost řízení o předběžném opatření.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Jak vyplývá z úpravy v ust. §74 o. s. ř. a násl., smyslem předběžného opatření je zatímní (tj. nikoliv s konečnou platností) úprava poměrů účastníků. Předběžné opatření musí mít přitom zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171). Ústavní soud souhlasí s postupem krajského soudu, podle něhož je vydání předběžného opatření před samotným podáním žaloby o předmětném nároku u soudu (o níž navíc z ústavní stížnosti není nijak zřejmé, že byla vůbec podána) výjimečný institut. Přístup krajského soudu byl zcela v souladu s doktrínou, podle níž je nařízení předběžného opatření "pro obavu, že by byl ohrožen výkon rozhodnutí, které dosud nebylo vydáno a dosud neprobíhá ani řízení, v němž by mohlo být vydáno, sice možné, ale představuje zcela výjimečné opatření odůvodnění mimořádnými okolnostmi případu" (Bureš, J., Drápal, L, Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář - I. díl, Praha: C.H. Beck, 2003, str. 218). V projednávané kauze krajský soud tyto mimořádné okolnosti neshledal, přičemž své rozhodnutí dostatečně odůvodnil tak, že zde není prostor k zásahu Ústavního soudu. Rozhodně mu nelze vytknout pochybení, které by mohlo dosáhnout intenzity porušení základního práva, jak to v ústavní stížnosti dovozoval stěžovatel. Nařízení předběžného opatření by navíc bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv odpůrce, neboť by se jím omezilo jeho vlastnické právo ve svém aspektu dispozic s majetkem. S ohledem na absenci žaloby a neprobíhající soudní řízení o důvodnosti tvrzených nároků stěžovatele by nařízením předběžného opatření došlo podle Ústavního soudu k neproporcionálnímu omezení odpůrcova základního práva na vlastnictví, a to na dobu nepředvídatelně dlouhou. Ani nenařízením jednání odvolací soud nevybočil z mezí stanovených občanským soudním řádem (ust. §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Ze všech těchto důvodů nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu je přesvědčivé a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Okolnost, že se stěžovatel se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu se již Ústavní soud samostatně nezabýval návrhem stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu