ECLI:CZ:US:2010:1.US.3105.09.1
sp. zn. I. ÚS 3105/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem, se sídlem Sokolovská 95, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 9 To 473/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1 T 73/2008, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 106/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 884/2009, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2009, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 9 To 473/2008, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 10. 2008, sp. zn. 1 T 73/2008, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Rovněž napadl rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1 T 73/2008, kterým byl shledán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Dále pak napadl rozsudek městského soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 106/2009, kterým byl rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1 T 73/2008, v celém rozsahu k odvolání stěžovatele zrušen a podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu byl obviněný uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 884/2009 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 106/2009.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako nadstrážmistr Policie České republiky v rámci výkonu služby policejní autohlídky zastavil postupně dvě vozidla, jejichž řidičům pro dopravní přestupek uložil pokutu ve výši 1.000 Kč, kterou řidiči na místě zaplatili v hotovosti, úmyslně jim však nevystavil na převzaté peníze pokutové bloky, uložení pokuty řádně nevykázal ve služebních pomůckách, ani následně neučinil oznámení správci bodového systému a vyinkasované peníze si ponechal pro svoji potřebu, čímž v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch porušil základní povinnosti příslušníka stanovené v §45 odst. 1 písm. a) a §46 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb. a povinnosti policisty podle §6 zákona č. 283/1991 Sb.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost směřuje proti skutkovým závěrům obecných soudů. Výpověď svědka F. má za nevěrohodnou vzhledem k její rozpornosti, kdy tento svědek se pletl ve jménu jednoho z dalších dvou členů policejní hlídky (O. místo správného P.) a zmiňoval i jména F. (viz protokol z hlavního líčení ze dne 10. 9. 2008) a Ch. (viz protokol z hlavního líčení ze dne 19. 1. 2009). Záměna jmen O./P. nebyla zřejmým nedopatřením, nýbrž ukázkou svědkovy nevěrohodnosti. Tento svědek hovoří naprosto rozporuplně, a to o podstatných skutečnostech prováděné dopravní kontroly, kterou měl sledovat. Nedokázal přesvědčivě popsat, jakým způsobem kontrolu prováděl, z jaké vzdálenosti to bylo, co se v průběhu kontroly událo, kdo konkrétně přebíral tvrzenou finanční hotovost, jaké relevantní důkazy z této kontroly pořídil, také nedokázal popsat stěžovatelovy kolegy, kteří měli být při kontrolách přítomni. Nejspíše pro zakrytí pochybností, které jeho prvotní verdikt jako odvolacího soudu způsobil, při veřejném zasedání dne 15. 4. 2009 městský soud nařídil opětovně vyslechnout Ing. F. Ve věci byl tento svědek v průběhu téměř dvou let vyslechnut celkem již po čtvrté, avšak pokaždé byla jeho výpověď jiná, což lze doložit důkazně podrobným přečtením jednotlivých výpovědí tohoto svědka v trestním spisu. Výpověď opět z logického hlediska postrádala smysl, ve spoustě věcí si na nic nepamatoval či si protiřečil v porovnání s předchozími výpověďmi, naproti tomu si ale byl jednoznačně jist, že to měl být stěžovatel, kdo prováděl kontrolu řidičů. Odvolací soud nehodnotil výpověď tohoto svědka nestranně.
Stěžovatel též upozorňuje, že nelze vycházet z principu kolektivní viny. Autohlídku tvořili tři policisté, z toho maximálně dva policisté vystoupili z vozu a jeden policista musel zůstat sedět v policejním voze. Tento třetí policista tedy nesledoval průběh kontroly a po ukončení kontroly a návratu ostatních dvou policistů zpět do vozu by neměl žádný důvod neuvěřit jejich informaci o tom, že byl přestupek řešen např. domluvou, což je zcela zákonný a standardní postup. Odvolací soud prezentoval svůj skutkový závěr o tom, že u kontroly řidičů H. a B. musel být přítomen právě stěžovatel a policista P. s tím, že policista F. stojí stranou této konstrukce. Tento skutkový závěr však nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel připomíná, že předpokladem náležitého a také ústavně konformního hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97). Princip kolektivní viny soud odvolací uplatnil i v tom směru, že uvedl, že na předmětné policejní součásti, kde vykonával obžalovaný službu, šlo o rozšířenou trestnou činnost, o čemž jistě sami policisté věděli.
Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Městský soud uvedl, že stěžovatelovy námitky odmítá. Pro objasnění některých skutečností, namítaných obžalovaným v odvolání, jakož i pro procesní pochybení soudu prvého stupně při provádění tohoto důkazu, vyslechl odvolací soud znovu svědka F. Obhajoba jednotlivé výpovědi tohoto svědka vytrhla z kontextu a jiné nesprávně interpretovala. Senát jednoznačně po poslechu záznamu z hlavního líčeni rozhodl o doplnění dokazování ze zmíněných důvodů.
Městské státní zastupitelství v Praze vyjádřilo názor, že k porušení základních práv a svobod stěžovatele nedošlo.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ve věci neshledává porušení stěžovatelem namítaných práv, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 73/2008 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze.
Ústavní stížnost je nutno z části odmítnout jako nepřípustnou a to pokud jde o návrhy na zrušení usnesení městského soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 9 To 473/2008, a rozsudku obvodního soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1 T 73/2008. V případě usnesení městského soudu jde o situaci, kdy bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na princip minimalizace svých zásahů do činnosti soudů obecných a na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti "konečným" rozhodnutím, to jest zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková "konečná" rozhodnutí je možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. V případě rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí však nejde o finální, ale jen o dílčí rozhodnutí, které je neoddělitelnou částí celého trestního řízení, jež tím není skončeno a dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, chránit si svá procesní práva, včetně práva na obhajobu. Tím, že se věc znovu nacházela v řízení před soudem prvního stupně, zůstávaly stěžovateli zachovány i všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytoval k ochraně jeho práv, jimiž mohl napadat nepříznivé meritorní rozhodnutí. Co se pak týče rozsudku obvodního soudu ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1 T 73/2008, toto rozhodnutí bylo již dříve zrušeno rozsudkem městského soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 9 To 106/2009.
Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
V dané věci byla nejdůležitějším důkazem vskutku výpověď svědka F., nicméně obecné soudy se stěžovatelovými argumenty, kterými se snažil její věrohodnost zpochybnit, řádně a podrobně zabývaly (viz zejména č. l. 176-179 spisu). Ústavní soud neshledává žádné pochybení v postupu soudu druhého stupně, jestliže ten v dané věci uvážil, že citovaný svědek se zcela logicky soustředil především na policistu, který jednal s řidiči kontrolovaných vozů a nikoliv na zbytek osádky policejního vozu. Co se týče stěžovatelova poukazu na to, že nelze vycházet z kolektivní viny, stěžovatel byl odsouzen na základě výpovědi citovaného svědka a dalších zcela konkrétních důkazů.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu