ECLI:CZ:US:2010:1.US.3145.10.1
sp. zn. I. ÚS 3145/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem, se sídlem Kopečná 14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. 7 Tdo 622/2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2009 sp. zn. 6 To 418/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z podnětu odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2009 sp. zn. 6 To 418/2009 zrušen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 5. 2009 sp. zn. 1 T 144/2008, když nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle ust. §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TZ"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnosti s předmětem podnikání montáž, opravy, revize a zkoušky plynových zařízení a plnění nádob plyny v trvání dvou let. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. 7 Tdo 622/2010 podle ust. §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestřel zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení odvolacím (v podrobnostech viz rozsudek krajského soudu). Stěžovatel zejména setrval na názoru, že obecné soudy nelogicky hodnotily důkazy a na základě takto provedeného dokazování dospěly k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy kvalifikovaly jednání stěžovatele ve smyslu ust. §224 TZ jako ublížení na zdraví. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Naopak, zvláště rozhodnutí dovolacího soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí městského soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu