ECLI:CZ:US:2010:1.US.3146.09.1
sp. zn. I. ÚS 3146/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Janem Nedomou, advokátem, se sídlem Nový Malín 426, 788 03 Nový Malín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 16 Co 203/2009, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 19 C 31/2008, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností bez formálních vad napadl stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 19 C 31/2008, bylo rozhodnuto tak, že žaloba, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti zaplatila stěžovateli částku 16.950,- Kč, se zamítá. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 16 Co 203/2009, byl k odvolání stěžovatele rozsudek potvrzen. Jmenované soudy opřely svá rozhodnutí, stručně řečeno, o zjištění, že stěžovatel nemá nárok na přiznání zadostiučinění v penězích, ačkoliv k nesprávnému úřednímu postupu došlo, a že postačí s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu toliko konstatovat porušení práva [§13, §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.]. Konkrétní okolnosti spatřovaly soudy především ve skutečnosti, že návrh na vydání předběžného opatření ve věci ochrany osobnosti podal stěžovatel sice již dne 13. 3. 2007, ovšem u místně nepříslušného soudu, a to v době, kdy tento soud (Krajský soud v Hradci Králové) svou nepříslušnost již dne 20. 12. 2006 nepravomocně vyslovil. Po právní moci usnesení o místní nepříslušnosti byla věc postoupena místně příslušnému Městskému soudu v Praze dne 26. 6. 2007, který pak usnesením ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 34 C 112/2007, návrh na vydání předběžného opatření odmítl, což bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. 1 Co 288/2007, potvrzeno. Podle názoru soudů tak není důvodné počítat zákonem stanovenou lhůtu ode dne 13. 3. 2007, nýbrž až ode dne 26. 6. 2007, přičemž průtahy tak nelze považovat za podstatné, tedy odůvodňující přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obou soudů vybočují z ústavou stanoveného rámce. Právo na spravedlivý proces dle stěžovatele bylo porušeno tím, že zcela prokazatelně došlo k průtahům řízení, dále že rozhodování obecných soudů se dělo v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, dále že došlo k chybnému skutkovému zjištění, když v odůvodnění obecných soudů v napadené věci nevyplynul vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Co do procesních pochybení odkazuje stěžovatel na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 593/04, co do judikátů Evropského soudu pro lidská práva obsahuje ústavní stížnost sepsaná advokátem na přílohu sepsanou stěžovatelem. Příloha "D" spisu Ústavního soud označená jako "Návrh ústavní stížnosti" obsahuje kromě jiného ručně psanou argumentaci, včetně výčtu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Amann proti Švýcarsku, ze dne 16. února 2000, č. 27798/95; a další).
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
V dané věci je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s názorem obecných soudů, že mu není možno přiznat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem nebyly shledány průtahy v řízení natolik podstatné, které by již nebyly reparovatelné konstatováním porušení práva. Ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že "[z]adostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo."
Těmito kritérii se obecné soudy zcela nepochybně řídily a svá rozhodnutí, zvláště ve vztahu k větě druhé citovaného ustanovení. Jejich závěry se Ústavnímu soudu nejeví nijak nelogickými či nepřiměřenými. Na odůvodnění napadených rozhodnutí (shora rekapitulovaných) proto postačí v podrobnostech odkázat.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), porušeno nebylo. Obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, která zakotvují právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Nálezy Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na které stěžovatel odkázal, na předmětnou věc nedopadají.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu