ECLI:CZ:US:2010:1.US.315.08.1
sp. zn. I. ÚS 315/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Prefy Pardubice, a. s., se sídlem U Prefy 597, 533 51 Rosice nad Labem, IČ: 46504818, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Na Zámecké 7, 140 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, č. j. 3 Cmo 107/2007-316, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 1. 2007, č. j. 37 Cm 144/2000-270, ve věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelky") proti žalovanému RASTRA AG-CZ, a. s. (dále jen "žalovaná"), "o vydání účetní evidence, o ustanovení opatrovníka", rozhodl tak, že žalované ustanovil opatrovníka JUDr. K. P. (dále jen "opatrovník"). Poukázal na to, že podle výpisu z obchodního rejstříku všichni členové statutárního orgánu - představenstva žalované byli v období od 17. 12. 1998 do 22. 3. 2006 vymazáni z obchodního rejstříku, žádní noví členové zapsáni nebyli a není tedy osoby, která by byla za žalovanou oprávněna jednat. Podle §29 odst. 2 o. s. ř. ustanoví předseda senátu opatrovníka též právnické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ní jednat nebo je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat, je-li tu nebezpečí z prodlení. Proto krajský soud žalované ustanovil opatrovníka.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2007, č. j. 3 Cmo 107/2007-316, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal v prvé řadě na to, že odvolání směřovalo proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé; v návaznosti na tuto skutečnost uvedl, že dle §212a odst. 6 o. s. ř. lze napadené usnesení přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení. Odvolací soud připomněl, že zjištění soudu prvního stupně týkající se údajů vedených v obchodním rejstříku odpovídá aktuálním údajům a nebylo žádným z účastníků řízení zpochybněno. Pokud soud za této situace ustanovil žalované opatrovníka, je tento postup zcela v souladu s §29 odst. 2 o. s. ř., neboť je splněna podmínka, že žalovaná nemůže vystupovat jako účastník řízení před soudem proto, že tu není osoba oprávněná za ní jednat. Vrchní soud považoval za chybnou úvahu stěžovatelky, že takovou osobou je správce konkursní podstaty žalované; tu odkázal na názor odvolacího soudu vyslovený v průběhu tohoto řízení již v usnesení ze dne 12. 8. 2001, č. j. 3 Cmo 323/2003-116, kterým odvolací soud zrušil rozsudek v tomto řízení vydaný a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že byl-li uplatněn nárok na vydání účetní dokumentace stěžovatelky, nelze tuto dokumentaci považovat za součást majetku úpadce (žalované) a prohlášení konkurzu na majetek žalované tak nemá pro daný spor účinky ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."). Účastníkem řízení tedy byla a je nadále žalovaná (pozn.: tj. RASTRA AG-CZ, a. s.).
II.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, č. j. 3 Cmo 107/2007-316, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v prvé řadě předeslala, že se žalobou domáhala proti žalované vydání účetní dokumentace, kterou pro ní žalovaná na základě dohody zpracovávala; tuto jí však nevydal a protiprávně ji zadržuje správce konkurzní podstaty žalované. Dále poukázala na to, že "usnesení obecných soudů, kterými došlo k finální záměně v osobě žalovaného souvisí s účastí orgánů státu na jednání organizovaného zločinu, konkurzní mafie". (Poznámka: Stěžovatelka uvedla, že aplikuje pojmy organizovaný zločin a konkurzní mafie v kontextu vyjádření ministra spravedlnosti ČR na 5. schůzi Senátu Parlamentu ČR dne 12. 4. 2007 a jeho potvrzení předsedou vlády ČR dne 24. 11. 2007). Stěžovatelka tvrdí, že napadenými usneseními obecných soudů (Poznámka: napadeno je však pouze usnesení Vrchního soudu v Praze) "bylo rozhodnuto vlastně ve věci samé"; žalovaná prý prohlášením konkurzu přestala být pasivně legitimována tak, jak o tom rozhodl soud prvního stupně po podání žaloby proti žalované, protože ztratila jakoukoliv schopnost plnit závazky zhotovitele, neboť podnik i zaměstnanci žalované přešly zcela do kompetence správce konkurzní postaty žalované. Opatrovník nemůže dostát závazkům zhotovitele díla (účetnictví) zhotovovaných na pronajatých počítačích stěžovatelky užívaných správcem konkurzní podstaty žalované. Z tohoto důvodu tedy usnesení obecných soudů zbavila stěžovatelku práva dovolávat se svých práv u nezávislého a spravedlivého soudu dle čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, protože její žaloba byla nasměrována vůči žalované, která není schopna žádnému žalobnímu nároku vyhovět a není osobou odpovědnou dle §540 odst. 2 a §560 odst. 3 obch. z. nebo dle §633 odst. 1 o. z. Stěžovatelka uvedla [současně zdůrazňujíc, že se jedná o vlastnickou žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhá vydání svého majetku (tj. účetnictví)], že účetnictví, jež žalovaná pro stěžovatelku prokazatelně vedla a zpracovávala, následně stěžovatelce zpět nepředala; to se stalo součástí podniku žalované a dostalo se pod kontrolu správce konkurzní podstaty, který je protiprávně zadržuje, a to i když není zahrnuto do konkurzní podstaty.
Stěžovatelka dále uvedla, že pokud (nyní) obecné soudy dovodily, že žalovanou stranou je nadále úpadce, pak se vůbec nevypořádaly s jejím přípisem ze dne 19. 4. 2002. Tímto přípisem navrhla pokračovat v řízení se správcem konkurzní podstaty, s nímž "pak soud prvního stupně logicky pokračoval v projednávání věci"; toto podání by se sice mohlo ve světle rozhodnutí obecných soudů o ustanovení opatrovníka jevit jako neurčité, leč pak měl prvoinstanční soud vyzvat stěžovatelku k odstranění vad neurčitého podání. Pokud nyní obecné soudy proti vůli stěžovatelky rozhodly o tom, že účastníkem je nadále žalovaná zastoupená opatrovníkem, bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, č. j. 3 Cmo 107/2007-316, zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na rozhodnutí obou soudů, z nichž zřetelně plynou důvody jejich rozhodnutí. V usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a především Vrchního soudu v Praze byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení o. s. ř. a zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu vyhovět. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčiným úvahám o korupčním prostředí věci, které jsou jen všeobecné a spekulativní. Tu je třeba poukázat i na to, že napadené rozhodnutí zcela zřetelně (a také s odkazem na jeho předcházející rozhodnutí ze dne 12. 8. 2001, č. j. 3 Cmo 323/2003-116) popsalo situaci při uplatnění nároku na vydání účetní dokumentace stěžovatelky, kterou nelze považovat za součást majetku společnosti žalované (úpadce). Prohlášení konkurzu na tento majetek proto nemůže mít důsledky předpokládané §14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. (tj. přechod oprávnění na správce konkurzní podstaty), ale účastníkem řízení (ve vztahu k vydání účetní dokumentace stěžovatelky) zůstává žalovaná, jíž byl soudem ustanoven opatrovník. Sám Vrchní soud v Praze i v odůvodnění staršího usnesení ze dne 12. 8. 2001, č. j. 3 Cmo 323/2003-116, dostatečně jasně a zřetelně popsal, proč byla účastníkem řízení i nadále žalovaná (a nikoli správce konkurzní podstaty), což byl také jeden z důvodů zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2003, č. j. 37 Cm 144/2000-96. Rozhodnutím obecných soudů v nyní souzené věci (tj. usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2007, č. j. 37 Cm 144/2000-270, a napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, č. j. 3 Cmo 107/2007-316) tedy do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces nemohlo být zasaženo. Na tom nic nemění ani stěžovatelčiny spektakulární úvahy o tom, zda správce konkursní podstaty předmětnou dokumentaci má, vydá ji nebo ji vydat chtít nebude a bude ji zadržovat.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
Vojen Gűttler v. r.
předseda senátu Ústavního soudu