ECLI:CZ:US:2010:1.US.3163.10.1
sp. zn. I. ÚS 3163/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2010, čj. 9 To 405/2010 - 58, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 9. 2010, čj. 1 Nt 113/2010 - 32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností Ing. V. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Břeclavi (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Současně navrhl, aby Ústavní soud, s přihlédnutím k povaze věci, rozhodl, že se při projednávání ústavní stížnosti nebude řídit pořadím, v němž mu návrh došel [§39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Stěžovatel je stíhán pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a pro zločin sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, které měl spáchat jako tajemník Městského úřadu ve Znojmě.
V záhlaví označeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopouštět po delší dobu (roky 2009 - 2010) a množství dílčích útoků pokračujícího trestného činu, dále s ohledem na jeho osobu vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, neboť v případě odsouzení mu hrozí vysoký trest odnětí svobody v trestní sazbě 2 až 8 let. Současně konkrétní skutečnosti zakládají důvod tzv. koluzní vazby, neboť má být vyslechnuta řada svědků - zaměstnanců Městského úřadu ve Znojmě, kterým byl stěžovatel nadřízeným, a to i přesto, že na svoji funkci rezignoval. Současně musí být vyslechnuti i pracovníci společností, kteří fakticky měli realizovat úplatky formou naturálního plnění, které měl stěžovatel získat. Proto hrozí obava, že v případě propuštění na svobodu bude stěžovatel působit na dosud nevyslechnuté svědky ve snaze zbavit se trestní odpovědnosti a tak mařit zjišťování skutkových okolností důležitých pro objasnění věci. Při zvažování důvodů vazby bylo přihlédnuto i k celkové "objektivní konstelaci", zahrnující osobu stěžovatele, všechny znaky skutkové podstaty, charakter trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, a stádium vyšetřování. Vazba byla započítána ode dne zadržení, tj. od dne 23. 9. 2010.
Stěžovatel tvrdil, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné, neboť skutky jsou nesprávně posuzovány podle pozdějšího zákona, byť v době spáchání, tj. v roce 2009, nebyly trestnými činy. Z těchto důvodů je nezákonná i vazba. Dále polemizoval se závěry obecných soudů, odůvodňujícími jeho vzetí do vazby, které podle jeho názoru nejsou dostatečným způsobem odůvodněny. Zejména nesouhlasil s argumenty soudu, že by mohl ovlivňovat svědky z řad bývalých podřízených, neboť na svoji funkci tajemníka Městského úřadu ve Znojmě rezignoval.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tvrzení stěžovatele o nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud konstatuje, že při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, je vázán návrhem stěžovatele, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a vymezuje tak rozsah jeho přezkumu. Může se proto zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho důvodu se Ústavní soud zabýval argumentací stěžovatele pouze v mezích přezkumu rozhodnutí o vzetí do vazby a nezkoumal, zda proti stěžovateli bylo řádně zahájeno trestní stíhání, neboť ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel ničeho nedomáhal (nebylo projednávanou ústavní stížností napadeno) a jeho posouzení není předmětem tohoto řízení [§82 odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
K námitce stěžovatele ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku s ohledem na datum účinnosti nového trestního zákoníku, je možno pouze uvést, že se nejedná o otázku, která by měla být předmětem přezkumu Ústavního soudu. To nejen s ohledem na stádium trestního řízení (počátek přípravného řízení), ale zejména s ohledem na skutečnost, že jednání stěžovatele, pro které se trestní stíhání vede, by bylo trestné (při stejné či vyšší trestní sazbě) i podle předchozího trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Rozhodující je obsah jednání pachatele, a nikoli pojmenování trestného činu. Navíc, v projednávané věci se jedná o pokračující trestný čin, jenž byl dokončen v roce 2010, tj. za účinnosti nového trestního zákoníku.
V tomto směru je vhodné poukázat na usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi (dále jen "státní zástupce") ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. ZT 411/2010, který se touto námitkou zabýval a vypořádal (str. 10 - 11). Navíc, otázka zákonnosti trestního stíhání stěžovatele, tj. zda usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno v souladu s trestním řádem, zda splňuje zákonem stanovené náležitosti, stejně jako právní kvalifikace skutku, je věcí celého probíhajícího trestního řízení, v němž může stěžovatel realizovat svá procesní oprávnění.
Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor a ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity. Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků vedoucích k ochraně práv obviněného. Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy vysoké intenzity do základních práv a svobod. Mezi tyto případy patří právě omezení osobní svobody v souvislosti s vazebním stíháním podle ustanovení §67 a násl. TrŘ.
V těchto věcech Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení. Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě je ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 188/99, sp. zn. I. ÚS 470/05 nebo sp. zn. III. ÚS 612/06, http://nalus.usoud.cz).
Do těchto rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem tak, jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. Jinými slovy, Ústavní soud spatřuje důvody pro zrušení napadeného "vazebního" rozhodnutí především tam, kde je pouze paušální obecné odůvodnění vazby (absentuje posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci), či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska a úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby obecné soudy pouze zkoumaly, zda jsou dány konkrétní skutečnosti svědčící o důvodné obavě, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat a bude působit na dosud nevyslechnuté svědky či spoluobviněné.
V odůvodnění svých rozhodnutí soudy přehledně a logicky vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem předpokládaným v ustanovení §67 písm. a), b) TrŘ, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, poukazujícího na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, který převážil nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v čl. 5 Úmluvy. S ohledem na tzv. koluzní vazbu nebylo možno nahradit vazbu zárukou, dohledem, slibem či peněžitou zárukou a dosáhnout tak účelu vazby jiným opatřením. Omezení osobní svobody stěžovatele se v daném případě jeví jako naprosto proporcionální, neporušující jeho ústavně zaručená práva. Fakt, že stěžovatel nepřesvědčil svými argumenty orgány činné v trestním řízení o tom, že zde nejsou důvody pro jeho ponechání ve vazbě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Rovněž je namístě připomenout, že stěžovatel napadl prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů, uvedených v §67 TrŘ, nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se zachová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout gramatický výklad ustanovení §67 TrŘ, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jako tomu bylo v projednávané věci, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že usnesením ze dne 29. 11. 2010, čj. ZT 411/2010 - 244, státní zástupce rozhodl o zániku tzv. koluzní vazby [§67 písm. b) TrŘ ], neboť byli již vyslechnuti prakticky všichni svědci, jejichž výpovědi byly podstatné pro další průběh trestního řízení a u nichž přicházelo v úvahu ovlivňování ze strany stěžovatele. Rovněž byli vyslechnuti všichni spoluobvinění. Stěžovatel byl ponechán ve vazbě pouze z důvodu uvedeného v §67 písm. a) TrŘ. Současně státní zástupce rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky ve výši 150.000,- Kč jako náhrady za vazbu [§73a odst. 2 písm. a)].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud dodává, že v dané věci neshledal věcné ani zákonné důvody pro postup podle §39 zákona o Ústavním soudu a od samého počátku řízení o ústavní stížnosti postupoval tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu