ECLI:CZ:US:2010:1.US.3174.10.1
sp. zn. I. ÚS 3174/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. H., zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2010 č. j. 6 Ads 23/2010-77 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2009 č. j. 34 Cad 168/2008-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. 11. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala přezkoumání rozhodnutí ČSSZ ze dne 18. 7. 2008 č. X, kterým byla zamítnuta její žádost o plný invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb. pro nesplnění podmínek zakotvených v ust. §38 a §40 téhož zákona (nezískání potřebné doby pro jeho přiznání). Své zamítavé stanovisko krajský soud mimo jiné odůvodnil tím, že zdravotní stav stěžovatelky byl řádně posudkově zhodnocen a její žalobní námitky stran přezkumu napadeného rozhodnutí z důvodu vadného posouzení splnění zákonných předpokladů pro přiznání plného invalidního důchodu shledal soud nedůvodnými. V průběhu řízení, dne 25. 5. 2009, stěžovatelka požádala o ustanovení právního zástupce pro řízení o žalobě, které krajský soud vyhověl a usnesením ze dne 19. 6. 2009 (č. j. 34 Cad 168/2008-36), jí ustanovil právní zástupkyni.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž namítala, že krajský soud zatížil řízení vadou, pro níž nemohl zjistit přesně a úplně skutkový stav věci, neboť jí měl krajský soud, s ohledem na její zdravotní stav, včas ustanovit právního zástupce, a to i bez návrhu, a nikoliv vyčkat až na její žádost. Stěžovatelka se tak nemohla plně domáhat ochrany svých práv. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění k námitce stran opožděného ustanovení zástupce pro řízení soud mimo jiné konstatoval, že "krajský soud nikterak nepochybil, když stěžovatelce neustanovil opatrovníka pro žalobní řízení, (...) v postupu krajského soudu neshledal vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Návrhu na ustanovení advokáta - zástupce pro řízení - soud promptně vyhověl. Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že se tak stalo z hlediska ochrany jejích práv opožděně." (str. 5 rozsudku). Nadto Nejvyšší správní soud po přezkoumání závěrů krajského soudu ohledně zamítnutí žaloby stěžovatelky pro nesplnění zákonných podmínek pro přiznání plného invalidního důchodu konstatoval, že "krajský soud se žalobou zabýval v plném rozsahu a přezkoumal rozhodné důvody, jež vedly (ČSSZ) k vydání jejího rozhodnutí. (...) postupoval tak i přes jistou obecnost ve formulaci žalobních bodů, jak je ostatně zvykem při projednávání žalob směřujících proti rozhodnutím ČSSZ (...) podání jsou správními soudy posuzována podle jejich obsahu a je přihlíženo ke specifikům agendy sociálního zabezpečení." (str. 5 rozsudku).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nicméně výše předestřené závěry obecných soudů i nadále zpochybňovala a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedené kasační stížnosti a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy. Nadto stěžovatelka vyslovila nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, který v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal žádné vady. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména v řízení o kasační stížnosti, a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, resp. občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Ačkoliv Ústavní soud nesdílí konkrétní názor Nejvyššího správního soudu, že vydání usnesení ze dne 19. 6. 2009, jímž krajský soud vyhověl návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce pro řízení uplatněného dne 25. 5. 2009 (tedy téměř 25 dnů poté), lze považovat za "promptní", v obecné rovině se ztotožňuje s postupem krajského soudu i se závěry Nejvyššího správního soudu, neboť skutečnost, že stěžovatelka nebyla od počátku řízení o jí podané žalobě právně zastoupena, neměla vliv na výsledek rozhodovacího procesu před krajským soudem, neboť krajský soud se, i přes jistou obecnost formulace žalobních bodů, podanou žalobou zabýval v plném rozsahu, žádnou z námitek stěžovatelky neodmítl přezkoumat z důvodu uplynutí lhůty pro podání žaloby a po provedeném dokazování přezkoumal veškeré rozhodné důvody, které vedly ČSSZ k zamítnutí žádosti stěžovatelky na přiznání plného invalidního důchodu (viz str. 2 - 4 rozsudku). Stejně tak Nejvyšší správní soud nad rámec kasačních námitek stěžovatelky přezkoumal důvodnost zamítnutí žaloby stěžovatelky i jejího návrhu na přiznání plného invalidního důchodu, přičemž v postupu krajského soudu neshledal žádných pochybení (viz výše, str. 5 rozsudku). Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, která navíc v ústavní stížnosti ani blíže nerozvedla, s výjimkou polemiky s postupem krajského soudu v rovině jednoduchého práva, v čem vlastně porušení svých základních práv konkrétně spatřuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu