ECLI:CZ:US:2010:1.US.3188.09.1
sp. zn. I. ÚS 3188/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Ivanou Fára, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 8, Taussigova 1171/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, čj. 32 C 59/2006-10, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2007, čj. 1 Co 323/2006-18, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, čj. 30 Cdo 5027/2007-40, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, jimiž soud I. a II. stupně nevyhověly jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku a Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že s podáním ústavní stížnosti vyčkal až na doručení usnesení Nejvyššího soudu, neboť zcela důvodně předpokládal, že Nejvyšší soud se bude věcí zabývat. Ústavní stížnost podal ve lhůtě 60 dnů od doručení tohoto rozhodnutí.
Ze spisu Ústavní soud mj. zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2006, čj. 32 C 59/2006-10, nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2007, čj. 1 Co 323/2006-18, usnesení soudu I. stupně potvrdil a v poučení výslovně uvedl, že dovolání proti jeho usnesení není přípustné. Stěžovatel navzdory tomu podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 29. 9. 2009, čj. 30 Cdo 5027/2007-40; toto usnesení bylo zástupkyni stěžovatele doručeno dne 9. 10. 2009.
Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 9. 12. 2009.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opožděná.
Podle §72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti běží od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto prostředkem bylo v souzené věci odvolání, a proto od doručení usnesení odvolacího soudu je zapotřebí odvíjet počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti. Usnesení odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 16. 5. 2007, a lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího proto uplynula dne 15. 7. 2007; protože šlo o neděli, lhůta skončila v podnělí 16. 7. 2007. Ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího je proto zjevně (o více než dva roky) opožděná.
Počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím nelze odvíjet od doručení dovolání. Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu takovou možnost dává pouze pro případy, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, tj. v případě uvedeném v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Tato situace však vůbec nenastala, neboť občanský soudní řád nezakládá přípustnost dovolání proti usnesení o osvobození od soudních poplatků; takové dovolání proto musí Nejvyšší soud odmítnout, aniž by o této otázce mohl jakkoliv volně uvážit. Tomu ostatně odpovídalo i zcela jasné a jednoznačné poučení, kterého se stěžovateli dostalo v rozhodnutí odvolacího soudu, že dovolání proti jeho usnesení není přípustné; není proto zřejmé, z čeho stěžovatel dovozoval své subjektivní a nesprávné přesvědčení, že se Nejvyšší soud bude jeho dovoláním věcně zabývat.
Opožděná je však ústavní stížnost i v té části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Toto usnesení bylo stěžovateli (jeho zástupkyni) doručeno dne 9. 10. 2009 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 9. 12. 2009. Lhůta k podání ústavní stížnosti ovšem nečiní dva měsíce, ale šedesát dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí; proto její běh skončil nikoliv 9. 12. 2009, ale již o den dříve 8. 12. 2009. Ústavní stížnost je proto podána až po uplynutí stanovené lhůty.
Z těchto důvodů Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání odmítl ústavní stížnost jako opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. dubna 2010
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj