ECLI:CZ:US:2010:1.US.3213.09.1
sp. zn. I. ÚS 3213/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. Š., 2) A. V. a 3) A. B., zastoupených JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem Plzeň, Martinská 8, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 11. 4. 2006, čj. 13 C 92/2004 - 161, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 18 Co 410/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Uvedli, že dne 29. 1. 1993 uplatnili u Magistrátu města Plzně své restituční nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. na vydání pozemku v k. ú. Hradiště. Správní orgán rozhodl, že nejsou vlastníky předmětných pozemků. Jejich opravný prostředek odmítl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 30 Ca 66/2002, a stěžovatele odkázal na řízení před obecnými soudy. O jejich žalobě pak rozhodl Okresní soud Plzeň - město rozsudkem napadeným touto ústavní stížností tak, že pod bodem I. zastavil řízení o určení, že stěžovatelé jsou vlastníky parcely v obci Plzeň, k. ú. Hradiště, specifikovaných ve výroku, s výjimkou určení, že stěžovatelé jsou vlastníky nově vzniklých parcel č. 1165/16, 1165/17 a 1165/20, oddělených od původní parcely. Pod bodem II. rozhodl, že zpětvzetí žaloby vůči Pozemkovému fondu ČR je neúčinné, pod bodem III. určil, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky nově vzniklé pozemkové parcely podle geometrického plánu Ing. K. R. č. 1149 - 8/2005, dosud nezapsaného v katastru nemovitostí, a to parcely č. 1165/20 v obci Plzeň, k. ú. Hradiště, v rozsahu uvedeném ve výroku. Pod bodem IV. zamítl žalobu na určení, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky nově vzniklých pozemkových parcel podle geometrického plánu Ing. K. R., a to parcel č. 1165/16 a 1165/17 v obci Plzeň, k. ú. Hradiště. Pod bodem V. určil výši pohledávek Západočeské energetiky, a. s., za stěžovateli a pod body VI. až VIII. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Plzni napadený rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl usnesením ze dne 30. 9. 2009, čj. 28 Cdo 3831/2007 - 241.
Stěžovatelé uvedli, že na nově vzniklém pozemku p. č. 1165/16 byla po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. vybudována administrativní budova ve vlastnictví společnosti SEG, s. r. o. K převodu pozemku do vlastnictví stavebníka nedošlo, ale tím, že na tomto volném pozemku byla vybudována stavba třetího subjektu, bylo nepochybně prokázáno, že se nejedná o stavbu, která trvale slouží účelu, pro který byla za náhradu vyvlastněna.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v jejich případě obecné soudy interpretovaly aplikované právní normy příliš restriktivně, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou poukázali. Pokud má být naplněn účel zákona č. 229/1991 Sb., nelze argumentovat tím, že nápravou majetkové křivdy restituentů dojde ke ztížení - nikoliv znemožnění - provozních podmínek povinné osoby, jak to učinily obecné soudy. Újma, která byla restituentům způsobena rozhodnutími obecných soudů, je zjevně mnohonásobně vyšší, než která by vznikla tím, že by povinná osoba musela přijmout určitá provozní a technická opatření. Podle názoru stěžovatelů postupem obecných soudů došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v hledání práva při posuzování stěžejní otázky, kterou je interpretace §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se u Okresního soudu Plzeň - město domáhali m.j. určení, že jsou vlastníky pozemků v obci Plzeň, k. ú. Hradiště, ve vlastnictví Západočeské energetiky, a. s., specifikovaných v rozsudku. Žalobu odůvodnili tím, že pozemek byl jejich právním předchůdcům vyvlastněn. Po rozsáhlém dokazování, včetně znaleckého posudku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. c) a e) zákona č. 229/1991 Sb. Nárok na vydání nemovitostí uplatnili u pozemkového úřadu ve lhůtě podle citovaného zákona a svůj nárok opřeli o ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Argumentovali tím, že nemovitost vyvlastněná za náhradu trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Okresní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelů, že k vyvlastnění pozemků došlo jen pro samotné stavby, protože k vyvlastnění došlo za účelem výstavby více provozních objektů, tedy zjevně za účelem výstavby provozního areálu předchůdce Západočeské energetiky, a. s., tvořeného souborem více staveb. Takový provozní areál vytváří určitý funkční celek, jehož součástí nejsou jen budovy, ale i manipulační plochy, komunikace a plochy související se stavbami. Bylo prokázáno, že na vyvlastněném pozemku předchůdců stěžovatelů byla do účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. postavena řada provozních objektů, a to dílny, garáže a sklady na parcelách č. 1165/3, 1165/4 a 1165/5 a čerpací stanice na parcele č. 1165/11. Tyto objekty sloužily ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a i v současnosti slouží k provozní činnosti Západočeské energetiky, a. s.
Pro rozhodnutí ve věci bylo podstatné, zda účelu vyvlastnění slouží celý vyvlastněný pozemek. V řízení bylo zjištěno, že zadní část pozemku slouží pouze jako venkovní sklad materiálu. Na části původní vyvlastněné parcely byl, na parcele 1165/15, po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., vystavěn objekt sídla dceřiné společnosti. Za dané situace soud přistoupil k vytvoření nových parcel, a to č. 1165/20, 1165/17 a 1165/16, oddělených od původních parcel č. 1165/1 a 1165/15 geometrickým plánem Ing. K. R. ze dne 30. 8. 2005. Při zadání úkolu znalcům oddělit od původních parcel nové parcely č. 1165/16 a 1165/17 soud vycházel ze zjištění, že na části původní parcely byl až po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. vybudován objekt dceřiné společnosti Západočeské energetiky, a. s., takže v této části původní vyvlastněná parcela nebyla v době nabytí účinnosti zákona č.229/1991 Sb. nezbytně nutná pro provozní činnost povinné osoby. V řízení bylo sice prokázáno, že celá parcela č. 1165/1, před vytvořením nových parcel, je tvořena vyasfaltovanou plochou, ale soud v souladu s judikaturou vycházel z toho, že zpevněnou asfaltovou plochu nelze v restitučních věcech považovat za stavbu bránící vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Při zadání uvedeného znaleckého úkolu soud také vycházel z §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož pozemky nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn a za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991 a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Po zvážení všech provedených důkazů dospěl soud k odlišnému právnímu závěru, než z jakého vycházel při zadání znaleckého posudku na vytvoření nových parcel. Zejména zvážil, zda u stěžovatelů je dán důvod pro vydání nemovitosti podle §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., tedy zda vyvlastněný pozemek trvale neslouží účelu, pro který byl vyvlastněn a nejedná se o posouzení podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. V daném případě bylo prokázáno, že do účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly na vyvlastněném pozemku vystavěny pouze provozní objekty, které stále trvale slouží účelu, pro který byl pozemek vyvlastněn, takže na daný případ ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nedopadá. Poté se zabýval otázkou, zda část vyvlastněného pozemku, tvořená nově vzniklou parcelou č. 1165/17, trvale slouží účelu, pro který byl pozemek vyvlastněn. Dospěl k závěru, že i tato nově vytvořená parcela ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. sloužila a i v současnosti slouží účelu, pro který byl pozemek vyvlastněn. K vyvlastnění původní parcely č. 584 nedošlo jen za účelem výstavby samotných objektů, ale za účelem výstavby celého provozního areálu tvořícího určitý funkční celek. Část vyvlastněného pozemku, tvořená nově vzniklou parcelou č. 1165/17, se nachází ve středu tohoto provozního areálu, mezi provozními objekty a slouží jako vnitropodniková komunikace a odstavná plocha pro parkování dopravních a jiných prostředků, sloužících povinné osobě k její provozní činnosti.
Okresní soud dospěl k závěru, že bez této části původního vyvlastněného pozemku by sice nebyla provozní činnost v objektech povinného zcela znemožněna, ale byla by značně ztížena. Uzavřel, že nově vytvořená parcela č. 1165/17 i v současnosti slouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Ke stejnému účelu sloužila, ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., i část původního vyvlastněného pozemku, tvořená nově vzniklou parcelou č. 1165/16, na níž stojí sídlo dceřiné společnosti povinné osoby, vybudované až po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., a účelu vyvlastnění tato nová parcela slouží i v době rozhodování soudu, neboť toto sídlo je rovněž možné zahrnout pod pojem provozní objekt.
Okresní soud shledal odlišnou situaci u nově vzniklé parcely č.1165/20, která slouží pouze jako venkovní sklad materiálu, nachází se na samém okraji areálu a je oddělena od dalších částí areálu plotem a zvýšenou rampou, takže přímo s provozními objekty povinné osoby nesouvisí. Dospěl k závěru, že část vyvlastněného pozemku, tvořená touto nově vzniklou parcelou č. 1165/20, neslouží trvale účelu, pro který byl pozemek vyvlastněn a je tak u ní naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Proto žalobě o určení vlastnictví stěžovatelů k nově vytvořené parcele č. 1165/20 vyhověl a určil výši spoluvlastnických podílů.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudek Okresního soudu Plzeň -město v napadených částech potvrdil. Dále poukázal na ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., stručně shrnul skutková zjištění okresního soudu a konstatoval, že předmětem odvolacího řízení zůstalo rozhodování o určení vlastnictví k nově vytvořeným parcelám č. 1165/16 a 1165/17. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tyto parcely slouží účelu, pro který byly vyvlastněny a konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud zamítl žalobu na určení, že stěžovatelé jsou vlastníky těchto nově vzniklých parcel.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, neboť neshledal, že by v dané věci odvolací soud řešil otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelů s právními závěry obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy. Stěžovatelé stále argumentují tím, že pozemek neslouží účelu, pro který byl vyvlastněn. Svým přístupem tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud se zabýval ústavností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy se danou problematikou podrobně zabývaly, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem. V tomto směru nelze než odkázat na shora uvedenou a podrobnou narativní část tohoto usnesení, rekapitulující podstatu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Tvrzení stěžovatelů o porušení jejich základního práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy nemůže obstát. Soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Stěžovatelé zastávají v dané věci opačný právní názor, což však nijak neodůvodňuje zrušení napadených rozhodnutí. Zásady spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod zajišťují, že v souladu s obecnými procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud proto v předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu