ECLI:CZ:US:2010:1.US.3230.09.1
sp. zn. I. ÚS 3230/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Oldřichem Ševčíkem, advokátem, Rooseveltova 9, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 61 Co 379/2009, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 14 C 293/2005, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas a - po odstranění vytknutých vad - řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv. K ústavní stížnosti stěžovatel podle ustanovení §64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), připojil návrh na zrušení ustanovení §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.").
Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 14 C 293/2005, bylo rozhodnuto tak, že soud uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 20.000,- Kč, kterou byl povinen zaplatit do tří dnů od právní moci usnesení. V odůvodnění okresní soud uvedl, že předcházející žaloba se týká zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, které stěžovatel užívá. Okresní soud v předchozím řízení ustanovil znalce a uložil mu vypracovat znalecký posudek týkající se uvedených nemovitostí. Stěžovateli okresní soud uložil poskytnout znalci potřebnou součinnost, zejména umožnit vstup na nemovitost. Ze zprávy znalce vyplynulo, že žádné ze dvou avizovaných místních šetření se neuskutečnilo pro nesoučinnost stěžovatele, který měl svůj nesouhlas se soudním řízením potvrdit ještě telefonicky. Okresní soud v napadeném usnesení shledal, že stěžovatel hrubě stěžuje postup soudního řízení, nerespektuje povinnost uloženou soudem, maří dokazování a brání řádnému projednání věci, za což mu byla podle ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř. uložena pokuta v uvedené výši.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 61 Co 379/2009, rozhodl tak, že usnesení okresního soudu potvrdil. Pod výrokem II. dále rozhodl k námitce stěžovatele, že soudce okresního soudu není z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud nejprve reagoval na námitku stěžovatele, že okresní soud nemá pravomoc zasahovat do soukromoprávních vztahů, a to výkladem k účelu ustanovení §142 o. z. Dále se v zásadě ztotožnil s hodnocením stěžovatelova postoje, v němž byla shledána skutečnost předpokládaná ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k námitce podjatosti soudce soudu prvního stupně shledal odvolací soud, že námitka se týká toliko nesouhlasu s postupem soudu ve věci, nikoliv okolností, které by vylučovaly soudce z rozhodování ve věci.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud ničeho, z čeho by bylo možno usuzovat na protiústavní zásah do základních práv stěžovatele.
K návrhu na zrušení napadených rozhodnutí nutno dodat, že z nich neplyne, že by soudy zvolily vůči stěžovateli diskriminující či svévolný postup, který by nebyl založen na zákonných ustanoveních. Usnesení soudu prvního stupně je řádně odůvodněno a s námitkami předloženými k odvolání se krajský soud rovněž dostatečně vyrovnal. Pokud stěžovatel setrvává na názoru, že soud nemůže rozhodovat o soukromých nemovitostech, protože není jejich "vlastníkem", byl stěžovatel zcela přiléhavě odkázán na ustanovení §142 o. z., dle něhož (věta první) "Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud." Řízení vedené okresním soudem nebylo zahájeno z vlastní iniciativy okresního soudu, nýbrž na základě návrhu (žaloby), přičemž z dosavadního průběhu řízení je zřejmé, že k dohodě spoluvlastníků o zrušení spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání dosud nedošlo (§141 odst. 1 o. z.). Ze skutečností tvrzených stěžovatelem pak nevyplývá, že by nařízení znaleckého posudku v uvedeném typu řízení mělo být nepřiměřeným zásahem, dokonce se znaky protiústavnosti. Ani výše uložené pokuty nevybočuje z rozmezí předpokládaného ustanovením §53 odst. 1 o. s. ř., každopádně se nejedná o otázku ústavního práva. Protože se obecné soudy s námitkami stěžovatele logicky a podrobně vypořádaly, nemá Ústavní soud žádného prostoru pro kasační zásah. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, stejně jak učinily obecné soudy, že i v případě dodatečné součinnosti stěžovatele může být pořádková pokuta prominuta.
Ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení §142 odst. 1 o. z. konstatuje Ústavní soud, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (ust. §64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. sp. zn. III. ÚS 101/95). Nutno podotknout, že i při jiném vývoji osudu ústavní stížnosti by návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §142 odst. 1 o. z. neměl naději na úspěch již jen proto, že uvedené ustanovení v řízení o uložení pokuty nebylo nikterak aplikováno. Přitom ustanovení §74 výslovně umožňuje návrh na zrušení (toliko) ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Pro uvedené Ústavní soud jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení zákona podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu