ECLI:CZ:US:2010:1.US.3233.10.1
sp. zn. I. ÚS 3233/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Ř., zastoupeného JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou se sídlem Týnec nad Sázavou, Klusáčkova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2010, čj. 17 Co 294/2009 - 53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku, kterým měla být porušena jeho práva zaručená čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Ve sporu o zaplacení částky 72.910,60 Kč za dodávku zboží stěžovatel, jako žalobce, u Okresního soudu v Mostě neuspěl, protože se mu nepodařilo prokázat, že by zmíněné zboží žalovanému dodal. K prokázání svých tvrzení navrhl provedení důkazů, které okresní soud neprovedl a Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací (dále "odvolací soud") provedení těchto důkazů odmítl s tím, že by nebyly způsobilé přivodit změnu skutkových zjištění. Stěžovatel považuje za nesporné, že žalovaný balíky převzal, ty podle uvedené váhy nebyly prázdné, takže obsahovaly objednané zboží. Žalovaný, ačkoliv dodávku přijal, nedokázal uvést, jaké zboží v ní bylo a jak s ním naložil. Převzetím zboží, které nezaplatil, tak vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení.
Stěžovatel tak má za to, odvolací soud v jeho věci nerespektoval cíl občanského soudního řízení, jeho skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu a vykazují logické rozpory, jimiž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Svým postupem zcela popřel smysl zásilkového obchodu. Kdokoli by totiž mohl namítat, že neobdržel objednané zboží a odesílatel by nebyl schopen úspěšně hájit svá práva.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále "okresní soud") ze dne 23. 1. 2009, čj. 40 C 68/2008 - 19, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. K jeho odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 5. 2010, čj. 17 Co 294/2009 - 53, rozsudek okresního soudu potvrdil. Shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že zvážení dodaného zboží a porovnání jeho hmotnosti s hmotností balíků, deklarovanou v podacích listech, účetní doklady o obchodech mezi stěžovatelem a žalovaným a evidence skladových zásob žalovaného, s ohledem na okolnosti případu a čilý obchodní styk účastníků, nemají dostatečnou průkazní hodnotu. Nelze tedy mít za prokázáno, že žalobce (stěžovatel v řízení před Ústavním soudem) dodal žalovanému, jako kupujícímu, zboží, jehož zaplacení žalobou požaduje.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, že neunesl své důkazní břemeno, aniž by provedly jím navrhované důkazy. Z námitek v ní uvedených je přitom zřejmé, že ze strany Ústavního soudu požaduje přehodnocení jejich dokazování a závěrů z něj vyplývajících, ve svůj prospěch, přičemž v ústavní stížnosti uvedl tytéž argumenty, se kterými se již vypořádal odvolací soud. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší, jak bylo uvedeno výše.
Ústavní soud, po přezkumu napadeného rozhodnutí, shledal, že postupu dokazování odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně, z ústavního hlediska nelze nic vytknout. Obecné soudy postupovaly v rámci daném občanským soudním řádem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele. Mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry není ani extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem jeho kasačního nálezu. Stěžovatel ústavní stížností pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s neprovedením důkazů obecnými soudy ve věci aplikace běžného práva, která ústavněprávní roviny nedosahuje.
Jak Ústavní soud zjistil, odvolací soud se námitkami stěžovatele, zčásti totožnými s těmi v ústavní stížnosti, podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně a jasně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Jestliže uzavřel, že stěžovatel důkazní břemeno ohledně prokázání svého tvrzení o dodání zboží neunesl, jedná se o právní závěr nezávislého soudu, do kterého je zásah Ústavního soudu nepřípustný. Ve světle shora uvedeného považuje Ústavní soud stěžovatelem napadené rozhodnutí za ústavně konformní, neboť v postupu odvolacího soudu neshledal prvky libovůle či svévole. Odvolací soud vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, který zhodnotil odlišným způsobem než činí stěžovatel, když uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že dodal vedlejšímu účastníkovi zboží, jehož kupní ceny se žalobou domáhal.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala, neboť věc stěžovatele byla projednána soudy dvou stupňů, jejichž rozhodnutí Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti.
Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy odmítly jeho důkazní návrhy, poukazuje Ústavní soud na ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je pouze na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že tomuto oprávnění soudu odpovídá jeho povinnost vyložit, proč navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Tuto povinnost obecné soudy ve věci stěžovatele splnily. Zejména soud prvního stupně zevrubně odůvodnil, z jakých důvodů jednotlivé navrhované důkazy neprovedl s tím, že ani z jednoho z nich nelze s jistotou zjistit, že zboží bylo obsahem dokladovaných odeslaných balíků a doručení nelze dokázat ani vystavenými účetními doklady, neboť byly uvnitř balíků a nebyly žalovaným podepsány. Ústavní soud odůvodnění jeho procesního postupu shledává zcela správným a adekvátním.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu