ECLI:CZ:US:2010:1.US.3250.10.2
sp. zn. I. ÚS 3250/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J. B., zastoupeného JUDr. Janem Křivánkem, advokátem, se sídlem Liborova 405/14, 169 00 Praha 69, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 4 T 32/2009, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 9 To 295/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2010, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 4 T 32/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným dvěma trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 9 To 295/2010 (dále jen "usnesení"), jímž bylo výrokem I. odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku a výrokem II. bylo dle §61 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že se nepovoluje navrácení lhůty k odůvodnění odvolání. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost není ve vztahu k rozsudku a k výroku I. usnesení přípustná.
Ústavní soud, předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
Stěžovatel sám uvádí v ústavní stížnosti, že proti stejným rozhodnutím, z důvodů procesní opatrnosti, podal dovolání.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je (ve vztahu k rozsudku a k výroku I. usnesení) z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod. Lhůta k podání ústavní stížnosti začne (ve vztahu k rozsudku a k výroku I. usnesení) běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
Podání ústavní stížnosti je (ve vztahu k rozsudku a k výroku I. usnesení) předčasné. Pokud by byla věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodování dovolacího soudu včetně posuzování dovolacích důvodů by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem, ač ten již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu.
Ústavní soud nemůže ani na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť tak by zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a také nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti, respektive její části, stěžovatele nepoškozuje a naopak mu umožňuje, v případě neúspěšnosti dovolání, vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
III.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Pokud jde o výrok II. usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že se nepovoluje navrácení lhůty k odůvodnění odvolání, kdy v této části Ústavní soud považoval ústavní stížnost za přípustnou, neboť proti rozhodnutím podle §61 odst. 1 trestního řádu není dovolání přípustné, Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k opožděnému odeslání předmětného odůvodnění odvolání došlo vzhledem k tomu, že advokátní kancelář v dané době zpracovávala řadu úkonů v jiné věci a asistentka, která v ní pracovala pouhé dva týdny, spěchala, aby stihla dopravní spojení do svého bydliště za Prahou, a za této situace opomněla podat zásilku k poštovní přepravě. Stěžovatel má za to, že těmto argumentům měl soud druhého stupně přisvědčit. Pokud tak neučinil, došlo k odepření spravedlnosti, totiž porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud však tento stěžovatelův názor nesdílí.
Ústavní soud připomíná, že navrácení lhůty lze dle §61 odst. 1 trestního řádu povolit z důležitých důvodů. Za důležité důvody judikatura považuje zásadní překážky bránící podání opravného prostředku, jako např. pokud toto podání znemožnila živelná pohroma, či onemocnění obviněného nebo jeho obhájce, nebo došlo k úmrtí či jiné vážné události v rodině uvedených. Rozhodovací praxe sem řadí i nesprávné právní poučení obviněného. Nepatří sem však např. nedostatečná komunikace či nedorozumění mezi obviněným a obhájcem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1199/2005, 3 Tdo 1331/2006, 7 Tdo 263/2007 in http://www.nsoud.cz).
Zhodnocení věrohodnosti samotné omluvy a úvaha, zda je ji možno jako řádnou akceptovat, náleží obecnému soudu. Ingerence Ústavního soudu je zde myslitelná jen tehdy, pokud by obecný soud své rozhodnutí nevyhovět žádosti o navrácení lhůty řádně neodůvodnil, pokud by se jeho závěry nacházely v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, či pokud by toto rozhodnutí neslo jiné znaky svévole (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2866/09 in http://www.usoud.cz).
V předmětné věci obecný soud vyšel z konkrétních okolností případu a svůj postup odůvodnil, kdy Ústavní soud nemá k jeho závěrům, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nelze považovat za důležité důvody ve smyslu citovaného ustanovení, žádných výhrad. Jestliže důvodem opožděného podání je vysoké pracovní zatížení advokáta či nesplnění pracovních povinností jeho podřízeným, jedná se o otázku interních postupů a komunikace na straně obhajoby, kterou je na místě hodnotit obdobně jako případy nedostatečné komunikace či nedorozumění mezi obviněným a obhájcem, které judikatura za důležité důvody k navrácení lhůty nepovažuje.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu