ECLI:CZ:US:2010:1.US.3256.09.1
sp. zn. I. ÚS 3256/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem Maxe Malého 186, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 6 T 4/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 7 To 8/2009 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn.11 Tdo 735/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá ji zejména o následující důvody:
Citovanými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 Ústavy a v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Právní závěry obecných soudů jsou prý totiž v extrémním nepoměru s jejich skutkovými zjištěními. Podle názoru stěžovatele nedošlo v jeho případě k naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy, ale pouze pokusu loupeže. Soudy, zejména pak Krajský soud v Hradci Králové - dle názoru stěžovatele - v zásadě ztotožnily jednání obou odsouzených (tedy stěžovatele a F. L.); tomu odpovídají i udělené tresty, které se v zásadě co do výměry příliš neliší, ačkoliv úloha obou odsouzených byla diametrálně odlišná co do objektivní stránky trestného činu i co do jeho materiálního znaku, tj. co do společenské nebezpečnosti.
Stěžovatel trvá na tom, že "rozhodně nebyl ztotožněn s tím, že F. L. povede útok na poškozeného takovým způsobem, aby jej zbavil života", popřípadě nebyl s takovým následkem srozuměn; soudy například nepřihlédly k okolnosti, že stěžovatel z místa opakovaně uprchl, a to i v kritický moment, kdy k vlastnímu spáchání trestného činu došlo.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 T 4/2008. Zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2008, č. j. 6 T 4/2008-582, společně s obžalovaným F. L. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009 (dále jen "tr.zák.") ve spojení s §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.zák. Stěžovatel byl za tento pokus trestného činu vraždy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst.1 písm. d) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 12. 10. 2007 čj. 1 T 122/2007-80 (citováno dle uvedeného rozsudku krajského soudu) odsouzen podle §219 odst. 2 tr.zák. za použití §35 odst.2 tr.zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr.zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu, který byl uložen stěžovateli citovaným trestním příkazem, jakož i všechna další rozhodnuti na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se stěžovatel a F. L. dopustili uvedeného pokusu trestného činu vraždy tím, že dne 6. a 7. 11. 2007 v Lanškrouně, po předchozí dohodě a rozdělení úkolů, napadli v restauraci číšníka D. Q. [v úmyslu usmrtit ho a zmocnit se peněz uložených v restauraci] tak, že F. L. vstoupil do restaurace a bodl ho nožem do krku, přičemž stěžovatel, [který měl poté, co se napadený zhroutí, vejít a pomoci L. uklidit tělo napadeného a najít peníze (a odcizit je)], čekal před restaurací a pozoroval činnost L. oknem. Takto připravený čin nedokonali a z místa uprchli pouze proto, že napadený číšník se začal aktivně bránit. Útokem nožem byla přitom napadenému číšníkovi způsobená bodno-řezná rána, která ho mohla ohrozit na životě a jež si vyžádala urgentní chirurgický zákrok.
Proti tomuto rozsudku podal jak stěžovatel, tak F. L. (srov. č.l. 608) odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Stěžovatel v odvolání především namítl, že nalézací soud nehodnotil správně důkazy a dospěl proto k nesprávným právním závěrům. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že dominantní úlohu v celé věci hrál F. L., který celou věc vymyslel a fakticky realizoval. K pochybení došlo tím, že krajský soud neuvěřil výpovědi stěžovatele, že spoluobžalovaného L. doprovázel jen proto, že se mu nedokázat otevřeně vzepřít, ale místo činu opouštěl dříve než L., takže o jeho faktickém počínání nebyl informován a od počátku nevěřil, že se nějakého násilí skutečně dopustí. Mělo být proto důsledněji přihlíženo k zásadě in dubio pro reo. To se mělo promítnout i do výroku o trestu, kde nebylo podle stěžovatele (tehdy odvolatele) zohledněno, že se v minulosti dopustil pouze trestné činnosti nízké společenské nebezpečnosti, je ve věku blízkém věku mladistvých a činu upřímně litoval. Za uvedených okolností mělo být uvažováno o postupu ve smyslu ustanovení §40 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Stěžovatel navrhl, aby právě v těchto intencích vrchní soud rozhodoval.
Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele i F. L. usnesením ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 7 To 8/2009, v souladu s §256 tr. ř. zamítl. K odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že postrádají opodstatnění, jestliže se v nich tvrdí, že stěžovatel doprovázel spoluobžalovaného L. pouze proto, že se mu nedokázal vzepřít a že nevěřil v uskutečnění jeho útoku nožem. Ze stěžovatelovy vlastní výpovědi, kterou prvotně učinil, totiž vyplynulo (srov. č.l. 183 - 188), že znal likvidační záměr F. L. a svým chováním dal najevo, že se ztotožnil s následnou realizací úkonů, které mu spoluobžalovaný přidělil (uzamknutí restaurace, zatažení závěsů, pomoc s uschováním mrtvoly, vypáčení zásuvek s penězi). Za to měl ostatně participovat na získané peněžní hotovosti kolem půl milionu korun.
Odvolací soud dodal - pokud jde o zohlednění polehčujících (přitěžujících) okolností, popř. okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby (a to ve vztahu k oběma spolupachatelům) - že byl splněn formální znak zakotvený v odst. 2 písm. h) 219 tr. zák., neboť čin byl motivován zvlášť zavrženíhodnou, zištnou pohnutkou, a rovněž byl dán znak materiální z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Stupeň společenské nebezpečnosti je totiž podstatně zvyšován tím, že šlo o čin plánovaný, útoky obou spolupachatelů se měly prolínat, stěžovatel i L. situaci na místě činu opakovaně společně sondovali a opatřili nástroje k jeho realizaci, což ukazuje na přípravu činu a signalizuje logicky úmysl přímý. Bez závad byl proto shledán i výrok o trestu. Trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby §219 odst. 2 tr. zák. nelze v daném případě považovat za trest nezákonný, či nepřiměřeně přísný.
Citované usnesení vrchního soudu napadli stěžovatel i F. L. dovoláními, jež byla usnesením Nejvyššího soudu z 10. 9. 2009, sp. zn. 11 Tdo 735/2009, v souladu s §265i odst. 1 písm. b) odmítnuta, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v zákoně (§265b odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud mj. konstatoval, že pokud se stěžovatel v rámci svého dovolání domáhal překvalifikování trestného činu pokusu vraždy na trestný čin pokusu loupeže (čehož se ostatně domáhal i F. L. - srov. č.l. 770 a 775), pak své tvrzení nijak neodůvodnil a neuvedl žádnou námitku, již by bylo možné podřadit pod některý z dovolacích důvodů. K obecné námitce stěžovatele týkající se výroku o trestu (jeho přiměřenosti) pak Nejvyšší soud dodal, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; ten je ovšem použitelný jen pro nápravu nejzávažnějších pochybení, jež podle obsahu spisu zjištěna nebyla.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání (resp. dovolání). S těmi se však obecné soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ani ke stěžejní výtce stěžovatele týkající se "přecenění" jeho role při pokusu o spáchání trestného činu vraždy Ústavní soud nemůže přisvědčit. To, že stěžovatel před pokusem o realizaci tohoto trestného činu dobře věděl, jaké budou jeho následky, resp. jaká bude jeho úloha v něm, je patrno ze samotného spisového materiálu, na nějž Ústavní soud při rekapitulaci posuzovaného případu v částí II. tohoto usnesení odkázal. Bylo by projevem naprostého formalizmu, pokud by sám ústavněkonformní zjištění a závěry obecných soudů toliko opakoval.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu