ECLI:CZ:US:2010:1.US.3266.09.1
sp. zn. I. ÚS 3266/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2010 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Milanem Šelle, advokátem se sídlem Na Příkopech 84, Třebíč, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 7. 10. 2009 č. j. 54 Co 679/2009-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jím měl být porušen čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, změnil v záhlaví citovaným usnesením napadené usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 11. 2008, č. j. 9 Nc 2683/2008-11, kterým okresní soud nařídil na základě rozsudku téhož soudu ze dne 28. 8. 2007 č. j. 12 C 186/2006-49, provedení exekuce k vyklizení v usnesení specifikovaného bytu, jakož i povinnosti povinného - stěžovatele uhradit náklady exekuce, a to pouze tak, že upřesnil označení vyklizovaného bytu, který se nachází ve II. nadzemním podlaží, nikoliv v I. nadzemním podlaží, jak uvedl okresní soud. Jinak shledal odvolání stěžovatele nedůvodným a napadené rozhodnutí za věcně správné. Okresní soud o nařízení exekuce rozhodoval za situace, kdy bylo výše citovaným rozsudkem rozhodnuto o žalobě P. Z. (oprávněného) o vyklizení bytu tak, že stěžovatel je povinen vyklidit tam blíže specifikovaný byt, a to ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci rozsudku, neboť smlouva o užívání bytu ze dne 2. 1. 1996, uzavřená mezi stěžovatelem a právním předchůdcem oprávněného, byla shledána absolutně neplatnou (z důvodu absence sjednané výše nájemného, absence ujednání o výši úhrad za plnění spojené s užíváním bytu, nedostatečné označení pronajímaného bytu). Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 19 Co 515/2007, shledal nedůvodným a rozsudek v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše zmíněného odvolání proti usnesení okresního soudu o nařízení exekuce a která je v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které stěžovatel uplatnil před obecnými soudy v řízení o žalobě na vyklizení bytu (zejm. zmatečnost napadeného usnesení o exekuci z důvodu špatného označení vyklizovaného bytu). S právními závěry obecných soudů učiněných v rámci těchto řízení tak stěžovatel polemizuje i v ústavní stížnosti, a to v rovině jednoduchého práva. Nadto stěžovatel konstatoval, že krajský soud pochybil, když v napadeném usnesení neoznačil označení vyklizovaného bytu v usnesení okresního soudu o nařízení exekuce za nesprávné a nedostatečné, jako tomu učinily obecné soudy v předchozích rozhodnutích. Tím byla dle stěžovatele porušena zásada právní jistoty i zásada rovnosti stran, kdy je na jedné straně nedostatečné označení bytu sankcionováno neplatností nájemní smlouvy, na druhé straně je v rámci exekučního řízení takové označení tolerováno s odůvodněním, že je dostatečně zřejmé, o který byt se jedná. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím (i s rozhodnutími jemu předcházejícími) Ústavní soud konstatuje, že krajský soud věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v napadeném rozhodnutí se podrobně vypořádal se stěžejní námitkou stěžovatele ohledně nedostatečného označení vyklizovaného bytu, když po provedeném dokazování (kolaudační rozhodnutí č. j. VYST-1763/95 ze dne 5. 5. 1995 povolující užívání stavby s předmětným bytem) konstatoval (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí sp. zn. 2 Cdo 1236/97), že "předmětný byt je dostatečně identifikován v exekučním titulu, i když uvádí nesprávné podlaží, neboť dle kolaudačního rozhodnutí je jasně zjistitelné, že předmětný byt se (...) nachází v druhém nadzemním podlaží, a je proto možné nařídit exekuci dle exekučního titulu, který nepostrádá znaky materiální vykonatelnosti, neboť byt je v tomto případě identifikován tak, že jej nelze zaměnit s jiným bytem a (stěžovateli) je od počátku nalézacího řízení známo, že se jedná o vyklizení bytu, který užívá, na patře žádný jiný byt již není, proto nemůže při realizaci exekuce dojít k jeho záměně." (str. 2 usnesení). Postup a rozhodování krajského soudu tak nelze označit za svévolné a napadené rozhodnutí proto neporušilo základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Okolnost, že krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů v řízení o žalobě na vyklizení předmětného bytu, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2010
Vojen Güttler
předseda senátu