ECLI:CZ:US:2010:1.US.327.08.1
sp. zn. I. ÚS 327/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelek P. P. a H. P., zastoupených Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, tř. 17. listopadu 623, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 5. 11. 2004, č. j. Zn 8627/2003, proti usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. ČTS: ORPA-14/KPV-HK-2004, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 1. 12. 2005, č.j. ZT 1056/2005-20, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2007, č. j. 4 T 131/2006-529, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 3. 4. 2007, č. j. 13 To 96/2007-554, a proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1185/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelky domáhaly zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Předmětná, značně obsáhlá ústavní stížnost se podle svého obsahu dělí v zásadě na dvě části; v prvé stěžovatelky protestují proti úkonům orgánů činných v trestním řízení v souvislosti se samotným zahájením jejich trestního stíhání. Stížnost zde směřuje proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 5. 11. 2004, č. j. Zn 8627/2003, jímž bylo zrušeno původní usnesení policejního komisaře, kterým byla trestní věc stěžovatelek odložena, proti usnesení Policie ČR o zahájení jejich trestního stíhání ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. ČTS: ORPA-14/KPV-HK-2004, pro trestné činy podvodu a poškozování cizích práv, a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 1. 12. 2005, č. j. ZT 1056/2005-20, kterým byla zrušena pro blíže konkretizované procesní vady usnesení příslušného policejního komisaře ze dne 27. 10. 2005, ČTS:ORPA-14/KPV-HK-2004, a ze dne 17. 10. 2005, ČTS:ORPA-14/KPV-HK-2004. Stěžovatelky v této části rozsáhle popisují vývoj případu a z úkonů uvedených orgánů v přípravném řízení dovozují, že nebyla dodržena zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V další části ústavní stížnosti se již stěžovatelky vymezují vůči pravomocným rozhodnutím obecných soudů v dané věci.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 1. 2007, č. j. 4 T 13 1/2006-529, byly stěžovatelky uznány vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1,2 tr. zákona a tr. činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Stěžovatelka P. P. byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a stěžovatelka H. P. byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Proti výše uvedenému rozhodnutí okresního soudu podaly obě stěžovatelky odvolání, o kterém Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl rozsudkem ze dne 3. 4. 2007, č. j. 13 To 96/2007-554, tak, že odvolání P. P. odmítl; ve vztahu k H. P. předchozí rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že ji uznal vinou pomocí k předmětným trestným činům a odsoudil ji k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Dovolání obou stěžovatelek Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1185/2007, odmítl, neboť námitky stěžovatelek nesplňují jimi formálně deklarovaný zákonný dovolací důvod (§265i odst. 1 písm. b/ tr. ř.
Trestná činnost stěžovatelek spočívala (stručně vyjádřeno) v tom, že poté, co se H. P. a další odsouzené F. B. nepodařilo přesvědčit L. K., aby si pro B. vzala úvěr u banky, odsouzená B. na radu H. P. získala osobní data K. a P. P., v té době pracovnice banky, pod jménem K. založila účet a uzavřela smlouvu o úvěru ve výši 200.000,- Kč, a tuto částku potom převedla na další odsouzené.
II.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti zpochybňují, že by se této trestné činnosti dopustily. Zejména uvedly, že stěžovatelka H. P. žádnou pomoc k trestné činnosti neposkytla; její jediná činnost prý spočívala v tom, že sdělila, jako pracovnice firmy, která se zabývá finančními službami, včetně zprostředkování úvěru, kde a za jakých podmínek si může občan vzít úvěr. Podle stěžovatelek chatrnou konstrukcí spolupachatelství k trestnému činu podvodu a poškozování cizích práv se snažil odvolací soud korigovat alespoň tím, že pokud jde o trestnou činnost spáchanou ve spolupachatelství, posoudil ji svým rozsudkem pouze jako pomoc, aby bylo zachováno uznání viny. Stěžovatelky pokračují tak, že závěry soudů označují za "smyšlenky" a podrobně rozebírají podle nich rozporuplné výpovědi svědků, jakož i veškeré okolnosti případu, které prý soudy posoudily chybně.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, která napadá usnesení vydaná v rámci přípravného řízení (srov. výše), nelze než dovozovat, že názor stěžovatelek o porušení ústavních předpisů v tomto směru neobstojí. Jednak se těmito námitkami obecné soudy dostatečným způsobem věnovaly - srov. zejména odůvodnění předmětného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (str. 4-5), jenž sice připustil jistá původní procesní pochybení, která však byla v zásadě odstraněna (zejména novým usnesením Policie o zahájení trestního stíhání z 31. 10. 2005) - jednak, a to především, vytýkané okolnosti ústavní roviny nedosahují. Jak poznamenal krajský soud, podstatné je, že veškeré důkazy byly v rámci hlavního líčení před okresním soudem za dodržení principů řádného procesu řádně provedeny. Ústavní soud dodává, že možné napravené dílčí chyby v přípravném řízení nemohou vést - v tomto konkrétním případě - k eliminaci celého trestního stíhání ve fázi již pravomocných a řádně odůvodněných rozhodnutí obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Existenci natolik zásadních pochybení není možné minuciózně odvozovat - bez dalšího - z každého, ať již tvrzeného či skutečného porušení procesních pravidel. Vždy je nutno v souladu s principem materiálního nahlížení na právo zvažovat, zda by např. vedení nového procesu v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější; to by bylo v daném případě - podle přesvědčení Ústavního soudu - naprosto nepravděpodobné.
Zejména je nutno brát v úvahu celkový trestní proces, nevykazující - podle názoru Ústavního soudu - pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatelek nebylo neústavně zasaženo. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci z pozice podústavního práva, což by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v soudním systému; taková role mu ovšem, jak již shora vyloženo, ústavněprávně nepřísluší (čl. 83 Ústavy).
Pokud jde o meritum případu (a tedy o věcné napadení rozhodnutí obecných soudů, které vedlo ke shledání viny stěžovatelek a uložení trestu), Ústavní soud po jejím přezkoumání především neshledal, že by právní závěry soudů byly svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatelky zejména zpochybňují, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelek. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, resp. provedl důkazy sám, postavil by se fakticky- jak již bylo uvedeno - do nepřípustné role další soudní instance.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná základní práva stěžovatelek neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovatelkám řádně prokázána vina ani že by jim nebyl uložen adekvátní trest. I Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, se zřetelem ke konkrétnímu řešenému případu, řádně a dostatečně vyložil, proč nezbylo než dovolání odmítnout.
Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry; nebylo by proto smysluplné pouze poněkud jinými slovy, říkajícími vlastně totéž, znovu vyvracet všechny podrobné námitky stěžovatelek, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Lze tedy uzavřít, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelek, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu