ECLI:CZ:US:2010:1.US.3273.09.1
sp. zn. I. ÚS 3273/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Zůzy, se sídlem Kodaňská 45, Praha 10, ustanoveného správce konkursní podstaty úpadce SEMOS, a. s., se sídlem Komořanská 326/63, Praha 4, IČ: 49240021, zast. JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem Kroftova 1, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 29 Cdo 3166/2007-192, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, č. j. 13 Cmo 295/2006-126, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2006, č. j. 58 Cm 74/2005-88, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud"). Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně"), jímž bylo rozhodnuto o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty úpadce. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy zcela pominuly kogentní právní úpravu týkající se zejména absolutní neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §39 občanského zákoníku, k níž jsou soudy povinny přihlížet i bez návrhu a odstranit protiprávní stav vyvolaný porušením shora uvedených práv stěžovatele.
Dle tvrzení stěžovatele Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 8. 2006, č. j. 46 Cm 191/2005, dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 31. 5. 1996 mezi společností SEMOS, a. s., jako prodávajícím, a společností SVAKOM, s. r. o. (dříve ATICO ELEKTRO, s. r. o.), jako kupujícím, je absolutně neplatná, avšak dle ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů je tatáž kupní smlouva ze dne 31. 5. 1996 platná. Takový postup obecných soudů stěžovatel označuje za jsoucí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Stěžovatel uvádí, že prostřednictvím obecných soudů se především dovolával absolutní neplatnosti shora uvedené kupní smlouvy, a to pro rozpor se zákonem
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud se při posuzování otázky, zda kupní smlouva je v rozporu se zákonem či nikoliv, dle tvrzení stěžovatele, omezil pouze na stěžovatelův odkaz na ustanovení §45 odst. 1 tohoto zákona, aniž by se však měl vypořádat s ostatními tvrzeními stěžovatele, která uváděl v dovolání či předchozích podáních. Na podporu svých tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl další skutečnosti, tvrzení a důkazy, z nichž má vyplývat, že výše uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná
Shodnými názory měl být, dle tvrzení stěžovatele, veden rovněž Vrchní soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cmo 20/2008 mezi stěžovatelem a společností odlišnou od společnosti EDOS, spol. s. r. o. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti pokládá otázku, proč odvolací soud u jiného žalobce námitkám stěžovatele vyhověl, když v daném řízení na ně nebral zřetel, a proč dovolací soud, kterému stěžovatel uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze zaslal, vůbec nezaujal stanovisko k neplatnosti smlouvy. Stěžovatel uvádí, že z jeho strany se rozhodně nejednalo o nová tvrzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 4 občanského soudního řádu, dovolací soud tak dle tvrzení stěžovatele měl splnit svoji zákonnou povinnost, neboť rozpor se zákonem byl již na první pohled zřejmý.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, jsou následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že žalobou ze dne 8. 6. 2005 se společnost EDOS, spol. s. r. o., IČ 49688952, se sídlem Na Poustkách 2128, Praha 4, domáhala vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty úpadce SEMOS, a. s.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2006, č. j. 58 Cm 74/2005-88 bylo určeno, že předmětné nemovitosti se vylučují ze soupisu konkursní podstaty úpadce SEMOS, a. s. V odůvodnění Městský soud v Praze uvádí, že stěžovatel (jako žalovaný) navrhoval zamítnutí žaloby. V rámci řízení před soudem prvního stupně stěžovatel uvedl, že kupní smlouvu ze dne 31. 5. 1996 mezi společností SEMOS, a. s. a ATICO ELEKTRO, s. r. o., považuje za absolutně neplatnou. K obdobnému závěru měl dle stěžovatele dospět rovněž Obvodní soud pro Prahu 4 v odůvodnění svého pravomocného rozsudku ze dne 30. 10. 2001, č. j. 47 C 3/2000-75. Na základě podrobného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce sporné nemovitosti nabyl platně, své rozhodnutí navíc velmi podrobně odůvodnil. Mimo jiné uvedl, že souvislost mezi řízením u Obvodního soudu pro Prahu 4, vedeným pod sp. zn. 47 C 3/2000 a napadenou kupní smlouvou ze dne 31. 5. 1996 neshledal.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání, v němž zejména opětovně uváděl, že uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná. Uvedl, že soud prvního stupně zcela pominul tvrzení žalovaného a nepřihlédl k jím označeným důkazům. Rovněž se vyjádřil k závěru soudu prvního stupně o souvislosti mezi řízením u Obvodního soudu pro Prahu 4, vedeným pod sp. zn. 47 C 3/2000, a napadenou kupní smlouvou ze dne 31. 5. 1996 tak, že stěžovatel má za to, že v tomto řízení bylo rozhodnuto o skutkově i právně shodné věci. V doplňujícím podání uvedl, že otázka platnosti předmětné kupní smlouvy byla již vyřešena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2006,
č. j. 46 Cm 191/2005.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, č. j. 13 Cmo 295/2006-126, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. K rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8 2006, č. j. 46 Cm 191/2005, odvolací soud v odůvodnění zejména uvádí, že podle §159a občanského soudního řádu, nestanoví-li zákon jinak, výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení. V uvedené věci se tak nejednalo o totožný okruh účastníků, ani o totožný předmět sporu.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním. V dovolání zejména uvedl, že jestliže soud v určitém soudním řízení pravomocně dospěje k závěru, že smlouva je neplatná, není možné, aby tentýž soud, popř. soud odvolací, dospěly k odlišnému závěru, že tatáž smlouva je sice neplatná mezi jejími účastníky, ale přesto všechno kupující, který na základě neplatné kupní smlouvy ničeho nenabyl, tyto nemovitosti může dále následně uzavřenou smlouvou převést na třetí osobu. V dané (v jiném řízení projednávané) věci se dle stěžovatele jedná o posouzení platnosti či neplatnosti stejné kupní smlouvy. Proto se i v rámci dovolání domáhal vyslovení absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 29 Cdo 3166/2007-192, bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Nejvyšší soud se v odůvodnění vyjádřil zejména k otázce výkladu §159a občanského soudního řádu. Uvedl, že úsudek odvolacího soudu, podle kterého při rozdílnosti předmětu řízení a jeho účastníků (vyjma dovolatele) nemůže jít o závaznost rozsudku ve smyslu §159a občanského soudního řádu, je úsudkem triviálním, jenž dalšího vysvětlení nezasluhuje, resp. že proti němu dovolatel jiné argumenty, než faktické obtíže, jež to způsobí jemu, jako osobě, která oběma rozhodnutími zavázána je, neklade.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozsudky obecných soudů a vyžádaným spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy se všemi argumenty stěžovatele řádně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo k vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, resp. k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí dovolání, řádně odůvodnily. V závěrech o aplikaci §159a občanského soudního řádu se Ústavní soud plně ztotožňuje se závěry obecných soudů.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu