ECLI:CZ:US:2010:1.US.3286.10.1
sp. zn. I. ÚS 3286/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní rozvojové středisko ČR a. s., IČ 25710761, se sídlem Na Kavčích horách 11036/4, Praha 4, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. 26 Cdo 2174/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. 21 Co 456/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 11 a čl. 35 (sic!, správně čl. 36) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na vyklizení předmětných nemovitostí. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Argumentace stěžovatelky vychází z toho, že obecný soud nesprávně zjistil rozhodný právní stav, když ten umožňoval sjednat dočasné užívání nemovitosti, tedy měl v souladu s judikaturou Ústavního soudu aplikovat ustanovení právního řádu, které zachovává platnost smluvních ujednání a umožňuje výklad v souladu s projevenou vůlí stran. Jinak řečeno, měl na daný případ aplikovat ust. §398 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, podle kterého uplynutím sjednané doby (pracovní poměr) skončilo dočasné užívání nemovitostí. Stěžovatelka dále uvedla, že "obecné soudy, které aplikovaly právní úpravu neslučitelnou s obsahem písemně vyjádřené vůle stran (pozn. ust. §153 občanského zákoníku, ve znění tehdejších předpisů) tak měly stanovit, zda tato neslučitelnost má za následek neplatnost právního úkonu a v jakém rozsahu je tento právní úkon neplatný" (str. 3 ústavní stížnosti).
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak městský, tak zejména Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Ústavní soud k tomu odkazuje stěžovatelku na dobovou literaturu (např. Bičovský, J.: Občanský zákoník, I. svazek. 2. vydání. Praha: Panorama, 1981) zabývající se osobním užíváním bytu, když stěžovatelčiny námitky vychází z nepochopení vztahu úpravy osobního užívání bytu a přenechání nemovitosti k dočasnému užívání, přičemž ten lze mimo jiné dovodit ze znění ust. §184 písm. a) občanského zákoníku, ve znění tehdejších předpisů. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatelky, stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jejích základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu