ECLI:CZ:US:2010:1.US.3307.09.1
sp. zn. I. ÚS 3307/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem Kralická 1007/3, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. 9 As 9/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. 2 Ca 14/2008 a sdělení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 3. 2008 č. j. KZN 2212/2008-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podstatou ústavní stížnosti, která byla předána k poštovní přepravě 18. 12. 2009 a doručena Ústavnímu soudu 21. 12. 2009 je nesouhlas stěžovatele s postupem orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel se domáhal, jako údajný poškozený, zahájení trestního stíhání J. Ch. pro trestný čin ublížení na zdraví, které měl v důsledku jeho jednání utrpět. Policejní orgán však podnět stěžovatele vyřídil odevzdáním věci ve smyslu ust. §159a odst. 1 písm. a) trestního řádu a tento postup byl aprobován i příslušným státním zastupitelstvím.
Nato se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného "rozhodnutí" Krajského státního zastupitelství v Praze správním soudem. Městský soud žalobu stěžovatele odmítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto tak, že byla zamítnuta, přičemž důvodem těchto rozhodnutí byl nedostatek kompetence správních soudů ve vztahu ke kontrole úkonů prováděných orgány činnými v trestním řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s judikaturou Ústavního soudu, která vychází z monopolu státu v trestním řízení a z toho, že poškozenému nesvědčí žádné základní právo na vymáhání trestního stíhání údajných pachatelů trestných činů. Stěžovatel tyto názory Ústavního soudu považuje za nesprávné a rozporné s právními a ústavními principy, které ve svém podání specifikuje.
Ústavní soud ovšem nemá ani v této věci důvod odchylovat se od opakovaně vyslovených názorů na nedostatek základního práva poškozeného, které by mu zakládalo nárok na prosazování trestního stíhání údajných pachatelů jím tvrzených trestných činů, které mu měly způsobit škodu.
Proto i v této věci je Ústavní soud nucen konstatovat, že je stěžovatel již z toho důvodu osobou neoprávněnou k podání ústavní stížnosti a to přinejmenším ve vztahu k svrchu uvedenému "rozhodnutí" krajského státního zastupitelství. Ve vztahu k rozhodnutím správních soudů, aniž by je Ústavní soud blíže hodnotil, je třeba konstatovat, že nejsou rozhodnutími o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatele, který mu zákon poskytuje. Nelze totiž přehlížet, že stěžovatel se může domáhat občansko právní cestou ochrany svých údajně porušených osobnostních práv.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj