ECLI:CZ:US:2010:1.US.3325.09.1
sp. zn. I. ÚS 3325/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Valim, spol. s r. o., se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Bayerova 494, zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2005, čj. 23 C 44/2002 - 115, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Co 256/2005 - 143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, částku 480.400,- Kč. Označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jako soudu prvního stupně, potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Podstatnou a neřešenou právní otázkou, podle stěžovatele, v dané věci zůstává, zda žalobce byl oprávněn vyúčtovat bezdůvodné obohacení ve smyslu §40 odst. 3 autorského zákona pouze na základě skutečnosti, že stěžovatel je vlastníkem určitého počtu jukeboxů. Stěžovatel se domnívá, že žalobce k tomu oprávněn není, neboť to z žádného právního předpisu nevyplývá. Právní závěr, který zaujaly obecné soudy, nemá oporu v právním řádu a je do značné míry pro stěžovatele diskriminující za situace, že se s hromadným správcem nedohodne na případné ceně.
Stěžovatel nesouhlasil s názorem vrchního soudu, že na něm leželo důkazní břemeno k prokázání pravdivosti své námitky, že sporné jukeboxy neprovozoval, i když je vlastnil. Podle stěžovatele naopak žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že stěžovatel v daném čase a místě jukeboxy provozoval, což považuje pro věc za zcela zásadní.
Napadenými rozhodnutími tak došlo k legalizaci neoprávněného postupu žalobce jako hromadného správce, a to i ve vztahu ke stanovení oprávněné odměny ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., kdy žalobce jako kolektivní správce si odměnu stanovuje zcela nezávisle a bez jakéhokoliv rozumného omezení. Není tedy zřejmé, jaká částka zůstává v rukou kolektivního správce a jaká je postoupena těm, kterých se ochrana podle autorského zákona především týká, tedy zejména výkonným umělcům.
Stěžovatel závěrem nastolil otázku, zda v daném případě lze posuzovat obvyklou výši odměny za užití předmětu ochrany, v rozhodné době a místě, jako obvyklou výši odměny za užití každého jukeboxu, když jukebox není předmětem ochrany ve smyslu autorského zákona. Pokud by soud dospěl k závěru, že jukebox je předmětem ochrany podle autorského zákona, stěžovatel rozporuje otázku výše obvyklé odměny za užití jednoho jukeboxu, jak je paušálně uvedeno v napadených rozsudcích. K tomu stěžovatel namítl, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly případnou obvyklou odměnou v místě a čase. Vzhledem k výše uvedenému se stěžovatel domnívá, že nelze ani příslušnou obvyklou odměnu stanovit, neboť měsíční sazba s ohledem na různou provozní dobu není skutečnou sazbou, neboť ve skutečnosti zakrývá sazbu skutečnou, a tedy ani obvyklou odměnu nelze určit. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 34 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 90 Ústavy ČR.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů, částku 480.400,- Kč. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel je vlastníkem a provozovatelem jukeboxů a užívá tak záznamy či snímky výkonných umělců jejich sdělováním veřejnosti provozováním ze záznamů a jeho přenosem prostřednictvím hudebních skříní. K uzavření hromadné smlouvy, ve které by žalobce udělil stěžovateli oprávnění k výkonu tohoto práva, nedošlo, neboť stěžovatel nesouhlasil se sazbou za provoz jedné hudební skříně požadovanou žalobcem a platil žalobci měsíčně 350,- Kč.
Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť jak zákon č. 35/1965 Sb., tak i zákon č. 121/2000 Sb., přiznávají autorovi nárok na odměnu za užití jeho díla. Autorský zákon chrání i práva související s právem autorským, a to práva výkonných umělců a právo výrobců zvukových záznamů. Žalobce, na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 18. 3. 1996 a ze dne 22. 3. 2001 je oprávněn k výkonu kolektivní správy, dříve hromadné správy, majetkových práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Mezi vlastní činnosti kolektivního správce náleží i uzavírání smluv s uživateli předmětu ochrany, vybírání odměn pro nositele práv i domáhání se nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Kolektivní správou se totiž rozumí zastupování většího počtu osob, jímž přísluší nebo které jsou oprávněny vykonávat autorské právo nebo právo související s právem autorským, k jejich společnému prospěchu.
V řízení bylo prokázáno, že žalobce, v souladu s vůlí zastupovaných osob, uzavíral hromadné smlouvy a uděloval oprávnění za jednotnou cenu, která v rozhodné době vyjadřovala vůli zastupovaných subjektů a korespondovala i s vlastním sazebníkem odměn za užití díla. Výlučné postavení žalobce, vyplývající z obsahu kolektivní správy a samotného autorského práva, je určujícím pro obvyklou výši odměny za užití díla. V řízení bylo prokázáno, že žalobce postupoval na různých místech republiky při různých podmínkách provozování veřejné produkce jednotně, oprávnění k užití díla uděloval za odměny, z nichž vycházel při svém požadavku na vydání bezdůvodného obohacení. Protože stěžovatel užíval výkony, které jsou předmětem ochrany, aniž k tomu měl oprávnění nositelů práv a aniž zaplatil autorskou odměnu, která by jinak nositelům těchto práv náležela, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení.
Krajský soud poté poukázal na ustanovení §451 odst. 1 a 2 ObčZ a §40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb. a konstatoval, že v daném případě se jedná o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. Výše bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2000 do 30. 11. 2000 vychází z obvyklé výše odměny za užití jukeboxů v této době. V případě uzavření hromadné smlouvy by činila výše odměny 500,- Kč za jeden jukebox za měsíc. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vlastnil v té době 16 jukeboxů a v tomto období nezaslal žalobci žádné platby, činí výše bezdůvodného obohacení v tomto období 88.000,- Kč.
Výše bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 12. 2000 se již řídí zákonem č. 121/2000 Sb. a činí dvojnásobek odměny, kterou by byl povinen stěžovatel zaplatit v případě sepsání hromadné smlouvy. Soud vzal v úvahu počet jukeboxů, provozovaných v té době stěžovatelem, i výši částek, které v tomto období stěžovatel žalobci zaplatil a vypočítal výši bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 12. 2000 do 31. 12. 2001 ve výši 207.100,- Kč. Stejně postupoval i při určení výše bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 6. 2002 do 30. 6. 2004 a dospěl k částce ve výši 185.300,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil s tím, že předmětnou věc je třeba posuzovat vzhledem k tvrzeným zásahům do autorských práv v době od 1. 1. do 30. 11. 2000 podle autorského zákona č. 35/1965 Sb., v posledním platném znění, a v době od 1. 12. 2000 do 31. 5. 2004 podle autorského zákona č. 121/2000 Sb. Odkázal na příslušná ustanovení obou zákonů a konstatoval, že za každé užití výkonu výkonného umělce prostřednictvím jukeboxů náleží těmto výkonným umělcům odměna, v případě platně uzavřené licenční smlouvy. V případě neoprávněného nakládání s dílem bez potřebné licence jim náleží mimosmluvní odměna, popřípadě bezdůvodné obohacení. Tuto odměnu nebo bezdůvodné obohacení má právo vybírat a vymáhat ten subjekt, kterému Ministerstvo kultury udělilo oprávnění k výkonu kolektivní správy. Takovéto oprávnění bylo uděleno žalobci. Podle názoru odvolacího soudu krajský soud správně dovodil, že provozováním jukeboxů se stěžovatel stal uživatelem výkonů výkonných umělců, neboť je komerčně využíval při zábavě hostů ve svých provozovnách. Stěžovatel byl proto povinen požádat žalobce jako kolektivního správce o souhlas s užitím výkonu ve všech veřejně přístupných prostorách provozoven a dohodnout se na výši odměny pro výkonné umělce, která jim za užití předmětu chráněného autorským zákonem náleží.
V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel, ve sporném období, získal řádnou licenci k užití hudebních děl, proto výkonným umělcům vzniklo právo na vydání mimosmluvní odměny za dobu od 1. 1. do 30. 11. 2000 podle autorského zákona č. 35/1965 Sb. (§12, §13 a §39) a na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 12. 2000 do 31. 5. 2004, jež činí dvojnásobek odměny, která byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem podle §40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb. K jeho vymáhání je žalobce jako kolektivní správce oprávněn podle zákona č. 35/1965 Sb. a zákona č. 237/1995 Sb. a ustanovení §97 odst. 1 a §100 odst. 1 písm. i) zákona č. 121/2000 Sb.
Závěrem odvolací soud konstatoval, že při normálním běhu věci jukeboxy stěžovateli sloužily ke komerčním účelům a zprostředkovávaly přenos autorských děl hostům provozoven, kde byly umístěny. Pokud stěžovatel namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že by sporné jukeboxy vůbec provozoval, i když je v rozhodné době vlastnil, leželo na něm podle ustanovení §120 odst. 1 a násl. OSŘ důkazní břemeno k prokázání pravdivosti této námitky. Stěžovatel však ke své námitce nenavrhl jediný důkaz. Odvolací soud proto posoudil tuto námitku jako nedůvodnou a ryze účelovou.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť shledal, že odvolání stěžovatele nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil zásadní nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů. Uvedl v podstatě tytéž argumenty, které prezentoval již v odvolání a dovolání. Tímto přístupem a polemikou s právními názory obecných soudů staví Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, která mu však podle čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.
Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy neporušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 34 Listiny základních práv a svobod, ani čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR, jak tvrdí. Obecné soudy na základě zjištění skutkového stavu a zhodnocení provedených důkazů použily právní normy upravující zmíněnou problematiku a správně je na danou věc aplikovaly. Přesvědčivě se vypořádaly se všemi argumenty stěžovatele a jejich postupu nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Ústavní soud se s právním hodnocením i závěry soudů v dané věci zcela ztotožnil a v přezkoumávané věci tak nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. V podstatě lze jen odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Stěžovatel zastává v dané věci odlišný právní názor, což však ještě neodůvodňuje derogační zásah Ústavního soudu. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu