ECLI:CZ:US:2010:1.US.3327.09.1
sp. zn. I. ÚS 3327/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele T. A. B., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubská 1, domáhajícího se vyslovení, že příkaz k zatčení, vydaný Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 7. 12. 2009 v trestní věci stěžovatele vedené pod sp. zn. 31 T 57/2009, je nezákonný, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že příkaz k zatčení, vydaný Okresním soudem v Českých Budějovicích dne 7. 12. 2009 v trestní věci stěžovatele vedené pod sp. zn. 31 T 57/2009, je nezákonný.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Při výkonu svých pravomocí musí i on sám respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat.
V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu (právům) nebo svobodě (svobodám) stěžovatele, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné (§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Nemůže však rozhodnout, jak stěžovatel ve svém návrhu požaduje, tedy vyslovit, že určitý příkaz k jeho zatčení "je nezákonný". Zcela zjevně se tak jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud ve fázi dosud neukončeného trestního řízení o této věci rozhodl. Takovou kompetencí však Ústavní soud nedisponuje. S ohledem na ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu (arg. a contrario) je zřejmé, že Ústavní soud nemůže v oblasti ústavních stížností vydávat jiná rozhodnutí než předpokládá citované ustanovení, jež rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně. Vzhledem k jeho Ústavou a zákonem přesně vymezené pravomoci a působnosti nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud není k zákroku, o nějž stěžovatel v ústavní stížnosti žádá, oprávněn.
Ústavní soud pro úplnost odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, konkrétně obecných soudů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních; to však, jak je výše podrobně objasněno, pouze za předpokladu, že ústavní stížnost splňuje všechny stanovené formální náležitosti a předpoklady.
Proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2010
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj