ECLI:CZ:US:2010:1.US.3331.10.1
sp. zn. I. ÚS 3331/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: PM Credit, s. r. o., se sídlem Ostrava, Olbrachtova 1334/27, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Ostrava, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, čj. 28 Co 364/2010 - 122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Svou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného usnesení, kterým mělo být porušeno její právo na to, aby povinnosti byly ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích, zaručené v čl. 4 odst. 1 a 4, a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem pro zmeškání ze dne 9. 2. 2010, čj. 26 C 204/2009 - 108, uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 10.960,- Kč s příslušenstvím za dodané a nezaplacené zboží. K jejímu odvolání Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") usnesením ze dne 25. 8. 2010, čj. 28 Co 364/2010 - 122, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby veřejné moci mezi jejími jednotlivými orgány. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by o nich rozhodoval jiný orgán bez toho, že by mu byla dána možnost realizace jeho pravomoci.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla usnesení odvolacího soudu, kterým zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu, s jehož jednotlivými závěry se stěžovatelka neztotožňuje, bylo v souladu s poučením zde uvedeným možné ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení napadnout dovoláním. Jak Ústavní soud u Obvodního soudu pro Prahu 2 telefonicky ověřil, podala stěžovatelka dovolání dne 24. listopadu 2010 a dosud o něm nebylo rozhodnuto.
Podle ustálené a všeobecně uznávané judikatury Ústavního soudu se dovolání přípustné podle občanského soudního řádu považuje za poslední prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Ze shora uvedeného tak vyplývá, že ústavní stížnost stěžovatelky je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně jejích práv je dovolání, které nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, což znamená, že nelze aplikovat větu za středníkem v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat pouze na vyčerpání takového mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Pokud tedy stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu, probíhá u něho řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Za této procesní situace není důvod k tomu, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jehož znakem je i minimalizace zásahů do činnosti soudů, do doby, než bude toto řízení ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval či vyčkával jeho rozhodnutí, čímž by neúměrně prodlužoval své řízení a nepřímo tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se proto ve věci stěžovatelky jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, aniž by se mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2010
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu