ECLI:CZ:US:2010:1.US.3387.10.2
sp. zn. I. ÚS 3387/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem Teplice, J. V. Sládka 1363/2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2010, čj. 7 To 481/2010 - 18, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2010, čj. 40 Nt 656/2010 - 12, a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2010, čj. 2 KZV 74/2010 - 10, a usnesení Policie ČR, Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2010, ČTS: NPC-27/TČ-2010-209DKR-E3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti O. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud"), usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též "soud prvního stupně") a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále též "státní zástupce") a usnesení Policie ČR, Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ústí nad Labem (dále též "policejní orgán") pro porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4 odst. 1, 3, 4, čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným usnesením státní zástupce zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"). Zločinu se měl dopustit jako člen organizované skupiny. Od července 2009 do současné doby se bez povolení podílel na obchodu s metamfetaminem - pervitinem, psychotropní látkou, kterou obstarával od různých výrobců. V rámci dílčí spolupráce s dalšími spoluobviněnými ji prodávali dalším odběratelům.
Po zahájení trestního stíhání rozhodl soud prvního stupně o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Vazba stěžovatele byla započítána od 12.45 hod. dne 23. 9. 2010. Jeho stížnost odvolací soud zamítl ve výroku uvedeným usnesením.
Stěžovatel tvrdil, že ve spise se nenacházejí žádné důkazy, z nichž by byla patrna jeho trestná činnost, která je mu kladena za vinu. Zpochybnil listinné důkazy, tj. odborná vyjádření, výsledky uskutečněných prohlídek domovních a jiných prostor, výsledky sledování jeho osoby, stejně jako provedené odposlechy. K zajištěným drogám uvedl, že buď je náhodně našel před restaurací den před domovní prohlídkou anebo, že se jedná o lék na jeho bolavou nohu.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání a následným vzetím do vazby.
Usnesení o zahájení trestního stíhání je procesním rozhodnutím, které, ač s sebou nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky, nemá povahu konečného rozhodnutí, s konečnou platností zasahujícího do jeho práv a povinností. K zahájení trestního stíhání postačuje odůvodněné podezření, že určitá osoba spáchala trestný čin. Již z povahy věci vyplývá, že v této rané fázi trestního řízení nelze vyžadovat, aby existovala jistota o spáchání trestného činu. K posouzení, zda předmětný skutek je trestným činem, zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svá procesní práva. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko až po jeho ukončení, tedy po vyčerpání všech procesních prostředků, které obviněnému poskytuje trestní řád.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti napadl pouze usnesení policejního orgánu a uvedl obdobné námitky, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Zcela pominul následující usnesení státního zástupce, který, jak je patrno z odůvodnění jeho usnesení, na argumenty stěžovatele adekvátně reagoval. Státní zástupce oprávněně zdůraznil, že všechny tyto námitky budou, v souladu s ustanovením §164 TrŘ a čl. 8 odst. 2 Listiny, předmětem dalšího vyšetřování, stejně jako další skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele a z nich vyplývající nutnost posuzování právní kvalifikace jednání stěžovatele v každém následujícím stadiu trestního řízení. Za současného stavu je skutek v usnesení policejního orgánu popsán dostatečným způsobem, stejně jako závěr, v čem lze spatřovat a na základě čeho lze usuzovat na zavinění ze strany stěžovatele. Důvody státního zástupce, vedoucí k zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jsou z jeho usnesení zřejmé a lze na ně v dalším odkázat. Uvedené usnesení ve spojení s usnesením policejního orgánu vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení §134 odst. 2 TrŘ.
Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor a ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity. Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků vedoucích k ochraně práv obviněného. Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy vysoké intenzity do základních práv a svobod. Mezi tyto případy patří právě omezení osobní svobody v souvislosti s vazebním stíháním podle ustanovení §67 a násl. TrŘ.
Vazbu je nutno chápat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, za současného zjištění (jak tomu bylo i v projednávané věci), že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které je vedeno trestní stíhání, byly spáchány, mají znaky stíhaného trestného činu, jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě obviněný, že existuje důvodná obava, že se zachová způsobem uvedeným v §67 TrŘ a také zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak, pokud to trestní řád umožňuje. Nevyžaduje se zcela nezvratná jistota o naplnění konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu. Z uvedeného bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že obecné soudy v rámci rozhodování o vazbě neřeší ještě otázku viny a trestu. Proto nemohou hodnotit doposud opatřené a provedené důkazy jako soudy rozhodující o meritu věci nebo dokonce provádět dokazování zaměřené ke zjišťování viny a tím předjímat konečné rozhodnutí. Hodnotí doposud shromážděné důkazy pouze pro účely rozhodování o vazbě. Otázka viny a případného trestu je úkolem obecného soudu až v rámci dokazování v hlavním líčení. Z tohoto důvodu je nepřípadnou i námitka stěžovatele, že došlo k porušení principu presumpce neviny.
Pokud jde o odůvodnění vazebních rozhodnutí, musí z něj být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) TrŘ, za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly podle shora uvedených principů. Vycházely z usnesení o zahájení trestního stíhání, z dosud zjištěných skutečností (podaná vysvětlení, důkazy získané operativně pátrací činností a dalších listinné materiály), z charakteru osoby stěžovatele, z povahy a závažnosti stíhané trestné činnosti s tím, že právě s ohledem na povahu a mimořádnou závažnost stíhaného trestného činu nebylo možno nahradit vazbu jiným opatřením, které zákon zná.
Důvodnost obavy z útěku [§67 písm. a) TrŘ], vyplývající již ze samotné reálné hrozby vysokým trestem při dané právní kvalifikaci (osm až dvanáct let odnětí svobody), je umocněna neexistencí trvalého bydliště s adresou na příslušném úřadu městské části, byť stěžovatel argumentuje údajným bydlištěm v bytě u své přítelkyně. K němu jej však nepojí žádné právo, a nadto vztah s touto ženou není natolik pevný, aby mohl vyloučit obavu z útěku, neboť stěžovatel má vztah s dalšími ženami, když s jednou z nich byl m.j. na dovolené v Indii. Jedná se tedy o skutečnosti, které zvyšují reálnou obavu z možného vyhýbání se trestnímu stíhání nebo trestu, a to i útěkem do zahraničí.
Důvody vazby koluzní [§67 písm. b) TrŘ] obecné soudy spatřovaly v nutnosti provést výslechy všech osob zapojených do distribuce drog, a to nejen jejich příjemce, kteří byli jen mezičlánkem, ale také tzv. koncové odběratele, závislé na návykových látkách, jež mohou být ve větší míře náchylní k ovlivnění. Rovněž bude nutné vyslechnout i výrobce drog.
Stejně lze souhlasit s odůvodněním vazby předstižné podle §67 písm. c) TrŘ. Důvodnost obavy z naplnění tohoto vazebního důvodu obecné soudy spatřovaly v mimořádně závažném charakteru, rozsahu a povaze stíhané trestné činnosti a ve skutečnosti, že výnos z této trestné činnosti byl patrně základním zdrojem finančních příjmů stěžovatele. Nebylo uvěřeno jeho tvrzení o legálních zdrojích obživy. Nejprve uvedl, že je nemajetný a bez příjmů, ale vzápětí popsal závazkové vztahy, do nichž vstupuje jako věřitel, to vše v řádech milionů, aniž by byl schopen doložit zdroj těchto příjmů. Jeho způsob života nekoresponduje s údajnou nemajetností a absencí příjmů. Jako nevěrohodné bylo posouzeno i tvrzení, že ačkoli je osobou samostatně činnou, daňové přiznání za něj podává společnost Tego, nyní v likvidaci, kterou však nebyl schopen blíže popsat.
Obecné soudy v projednávané věci dostály ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům stěžovatele, když výslovně, přehledně a logicky vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a), b), c) TrŘ, za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny). Poukaz obecných soudů na absenci legálního zdroje příjmů, neuspořádané rodinné vztahy a adresu trvalého bydliště stěžovatele na magistrátu nelze považovat za porušení principu, že občan může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3 Listiny), ale za konkrétní skutečnost, k níž musí obecné soudy při hodnocení všech skutečností odůvodňujících vzetí stěžovatele do vazby přihlédnout a vypořádat se s ní, tak jako tomu bylo v projednávané věci.
Rovněž je vhodné připomenout, že stěžovatel napadl prvotní rozhodnutí o vazbě, které je vždy do jisté míry obecnějším konstatováním důvodů vazby. S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů uvedených v §67 TrŘ nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení. V tomto směru nelze přehlédnout gramatický výklad §67 TrŘ, podle něhož obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava z následků předvídaných v citovaném ustanovení.
Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k porušení základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo.
Orgány činné v trestním řízení postupovaly v mezích a způsobem stanoveným trestním zákoníkem a trestním řádem (čl. 2 odst. 2 Listiny) při plném šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny). Trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád a napadená rozhodnutí o vazbě jsou podložena zákonným důvodem [čl. 8 odst. 1, 2 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c)]. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu