ECLI:CZ:US:2010:1.US.3395.09.1
sp. zn. I. ÚS 3395/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Tomancem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 7. 2006, čj. 7 C 190/2006 - 22, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008, čj. 25 Co 181/2008 - 99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým (rozsudkem pro zmeškání) mu byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni M. D. označený byt. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně nařídil ve věci jednání na den 13. 7. 2006 ve 13.00 hodin. Zmíněného dne dopoledne se dostavil do budovy soudu a učinil zde podání, v němž žádal, aby byl z jednání omluven s ohledem na jím podané dovolání proti rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví mezi ním a žalobkyní. V omluvě vyjádřil nesouhlas se žalobou a svou neúčast omluvil přesvědčením, že kvůli podanému dovolání, spojenému s návrhem na odklad vykonatelnosti, bude ve věci zrušení spoluvlastnictví jednání odročeno. Z jeho podání (omluvy) byl patrný aktivní postoj k projednávané věci vyjádřením nesouhlasu se žalobou a argumentací, že žaloba odporuje zásadě dobrých mravů s ohledem na jeho věk. Soud jeho omluvu neakceptoval, protože ji nepovažoval ani za včasnou ani za důvodnou a rozhodl rozsudkem pro zmeškání.
Podle názoru stěžovatele měl soud postupovat uvážlivě, zdrženlivě a se zřetelem na to, že jde o zásah do jednoho ze základních sociálních práv občana - práva na bydlení. Stanovení povinnosti vyklidit byt bez bytové náhrady je tvrdým zásahem do jeho bytové situace, s přihlédnutím k jeho věku 78 let a věku jeho manželky - 73 let, s omezenou možností v tomto věku bytovou situaci řešit. Rozsudkem pro zmeškání bylo zasaženo do jeho práva na bytovou náhradu podle §712 ObčZ. Při vydání tohoto rozsudku byl uplatněn přehnaný formalismus.
Stěžovatel rovněž poukázal na špatný zdravotní stav svůj i své manželky. Ten doložil zprávami ošetřujících lékařů, kteří nedoporučili stěhování z důvodu možného zhoršení zdravotního stavu obou. Závěrem se odvolal na čl. 7 odst. 2 Listiny s tím, že skutečnost, že se má stěhovat, bez ohledu na vysoký věk a špatný zdravotní stav, z domova, kde žije celý život, je kruté a nelidské zacházení. Soudy mu tak neposkytly ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 7 odst. 2, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro zmeškání uložil stěžovateli povinnost vyklidit a odevzdat žalobkyni označený byt, do 15 dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěno přístřeší. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 9. 2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, bylo pravomocně, ke dni 20. 3. 2006, zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalobkyně. Ta stěžovateli poté zaplatila na vyrovnání podílu na jeho účet částku 1,095.915,- Kč. Stěžovatel tak užívá předmětný byt bez právního důvodu, protože mu již nesvědčí spoluvlastnické právo. Vztahy mezi účastníky jsou dlouhodobě napjaté, o čemž svědčí řada řízení jak správních, tak i soudních. Pokud stěžovatel obdržel na vyrovnání podílu z vypořádaného podílového spoluvlastnictví zmíněnou částku, postačí mu poskytnout přístřeší.
Soud dále uvedl, že stěžovateli bylo doručeno předvolání k jednání více než 10 dnů přede dnem jeho konání. V něm byl upozorněn, že pokud se k jednání bez důvodné a včasné omluvy nedostaví, může být vynesen rozsudek pro zmeškání. Stěžovatel se dne 13. 7. 2006 dostavil v dopoledních hodinách k soudu a podal podání, v němž se omluvil z ústního jednání, nařízeného na týž den. Uvedl, že proti rozsudkům soudů obou stupňů o vypořádání podílového spoluvlastnictví podal dovolání, v němž mimo jiné požaduje, aby Nejvyšší soud ČR odložil vykonatelnost v té části, ve které se přikazuje do vlastnictví žalobkyně označený dům a zahrada. Soud prvního stupně zdůraznil, že omluva žalovaného by byla důvodná jen tehdy, pokud by přinesla skutečnosti způsobilé jeho neúčast u jednání omluvit. Stěžovatel však žádné takové skutečnosti neuvedl. Informace o podaném dovolání, v němž navrhl odložení vykonatelnosti části uvedeného rozsudku, takovou skutečností není. Ze spisu sp. zn. 16 C 188/2003 téhož obvodního soudu totiž vyplývá, že se stěžovatel snažil, zneužíváním nejrůznějších procesních i mimoprocesních institutů, toto řízení mařit a protahovat. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací řízení není možno zneužívat k blokování jiných řízení. Za situace, kdy žalobkyně je výlučným vlastníkem nemovitosti a stěžovatel v ní užívá byt bez právního důvodu, jsou její vlastnická práva zcela legitimní. Pokud se stěžovatel dovolával ustanovení o dobrých mravech s ohledem na svůj věk a dobu žití ve sporném bytě, tyto skutečnosti nebyly způsobilé jeho neúčast u jednání omluvit.
K argumentu stěžovatele o včasnosti jeho omluvy soud uvedl, že omluva došla cca 3 hodiny před prvním jednáním a za těchto okolností ji není možno označit za včasnou. Všechny skutečnosti, které v ní stěžovatel uvedl, znal již ke dni 10. 5. 2006, kdy mu byla doručena žaloba. Nic mu tedy nebránilo, aby se k žalobě řádným způsobem vyjádřil. S ohledem na jeho obstrukce v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 188/2003 měl soud důvodně za to, že úmyslem stěžovatele byla opět šikana žalobkyně. Závěrem poznamenal, že rozsudek pro zmeškání nemůže být v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 ObčZ a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 669/2003.
O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku odkázal na ustanovení §205 odst. 2 písm. a) a §205b OSŘ. Zdůraznil, že v daném případě pouze zkoumal, zda byly splněny všechny podmínky řízení pro vydání rozsudku pro zmeškání. Soud prvního stupně se řádně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi důvody omluvy stěžovatele, podané v den prvního jednání ve věci, a své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že mezi důvody, které stěžovatel uvedl ve své omluvě, nebyl poukaz ani na jeho špatný zdravotní stav ani neuvedl, že mu lékařka nedoporučila účast na jednání u soudu. Pokud tyto skutečnosti stěžovatel uvedl až následně, ve svém návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání i v odvolání, nepříslušelo odvolacímu soudu, aby se jimi zabýval. Nárok žalobkyně na vyklizení předmětného bytu byl uplatněn důvodně, v souladu s ustanovením §126 ObčZ. V daném případě byly splněny všechny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, neboť neshledal, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil otázku zásadního právního významu, v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu, jak tyto argumenty vznesl již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
V této věci Ústavní soud především zkoumal, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení, na základě argumentů stěžovatele, nelze než konstatoval, že obecné soudy všech stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Celou věcí se důkladně zabývaly a správně aplikovaly příslušná ustanovení hmotného i procesního práva. Podrobně rozebraly všechny argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. V podrobnostech lze odkázat na jejich závěry, shora podrobně uvedené. Ústavní soud neshledal nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Nedošlo tedy k porušení základních práv stěžovatele.
Závěrem nezbývá než konstatovat, že problémy stěžovatele, na které poukázal v ústavní stížnosti, nejsou důsledkem jím kritizovaných soudních rozhodnutí, ale vyplynuly z jeho dlouholetých konfliktů s bývalou spolumajitelkou domu. Soudní rozhodnutí jsou řešením daného konfliktu a na žalobkyni nelze požadovat, aby poté, co poskytla stěžovateli relativně vysoké finanční vyrovnání, setrvávala nadále v konfliktním prostředí. Pokud tedy obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu