ECLI:CZ:US:2010:1.US.347.10.1
sp. zn. I. ÚS 347/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 4 Tdo 644/2009, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2009, čj. 5 To 11/2009 - 918, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2008, čj. 32 T 3/2008 - 844, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se Ing. P. P. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 10 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Označeným usnesením Nejvyšší soud zamítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Při nezměněném výroku o vině, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 TrZ a za použití ustanovení §40 odst. 2 TrZ odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, odvolací soud nově uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Trestný čin stěžovatel připravoval tím, že měl v úmyslu usmrtit dvě osoby, byť v určitém časovém odstupu, a to prostřednictvím najatých osob, kterým za to částečně zaplatil.
Stěžovatel považuje uložený trest za absolutně nepřiměřený. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně posoudil možnost aplikace §40 odst. 2 TrZ, z důvodu, že byly zjištěny okolnosti podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti pro společnost (§88 odst. 1 TrZ), neboť i u kvalifikované skutkové podstaty není vyloučeno mimořádné snížení trestu podle §40 odst. 1, 2 TrZ. Odkazem na nový trestní zákoník považuje tento svůj názor za správný. Nový trestní zákoník neobsahuje obdobné ustanovení jako je §88 odst. 1 TrZ, z něhož odvolací soud dovodil, že je nepřípustné, aby byl trest uložen pod dolní hranicí trestní sazby, když je zde zároveň dán důvod pro užití kvalifikované skutkové podstaty. Konečně i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připojil k dovolání své souhlasné stanovisko. Vzhledem k tomu, že nový trestní zákoník, ve vztahu k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, již neobsahuje shora uvedené omezení, tzn. že umožňuje použít mimořádné snížení trestu odnětí svobody i v případě, že je pachatel odsouzen v rámci kvalifikované skutkové podstaty, jedná se o pozdější úpravu, která je pro něj příznivější a jsou tak splněny veškeré podmínky pro poměrné zkrácení trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen. Jedinou možnost, jakou má, aby dosáhl uložení pro něj příznivějšího trestu, je zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí cestou ústavní stížnosti.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především vyslovil nesouhlas s výrokem o trestu, zejména polemizoval s možností využití moderačního práva podle §40 odst. 2 TrZ, a to i v kontextu nového trestního zákoníku.
Podle §88 odst. 1 TrZ se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (zvláště přitěžující okolnosti), přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jedná se o okolnosti, které jsou obsaženy jako formální znak tzv. kvalifikovaných skutkových podstat a jedná se o další kvalifikační okolnost, zvyšující, oproti základní skutkové podstatě, typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ustanovení §88 odst. 1 TrZ lze chápat jako určitý regulativ - materiální podmínku, z něhož vyplývá, že k existenci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je možno přihlédnout jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Proto k vyšší trestnosti nestačí, že je okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby jako příslušný znak kvalifikované skutkové podstaty dána po formální stránce. K této okolnosti lze přihlédnout jen tehdy, jestliže je splněna i materiální podmínka daná ustanovením §88 odst. 1 TrZ, tj. že se jedná o okolnost, která pro svoji závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
V projednávané věci lze souhlasit se stěžovatelem, že i v případě aplikace §88 odst. 1 TrZ (okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby), ve spojení s příslušným ustanovením zvláštní části trestního zákona, bylo možné využít moderační právo zakotvené v §40 odst. 2 TrZ. V opačném případě by se jednalo o zjednodušený, mechanický přístup, který by "(...) apriori nepředpokládal vznik či existenci takových případů, které by umožnily soudům vůbec úvahu nad ukládáním trestu za použití moderačního ustanovení vyjádřeného i v §40 odst. 2 tr. zák. (při shledání viny trestným činem s kvalifikovanou skutkovou podstatou) a výrazně tak zúžily jejich manévrovací prostor při ukládání trestů" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1060/2006). Z uvedeného vyplývá, že není vyloučena možnost užití §40 odst. 2 TrZ, i když z hlediska viny soud aplikoval ustanovení §88 odst. 1 TrZ ve spojení s příslušným ustanovením zvláštní části trestního zákona. Jedná se však o postup výjimečný, který musí být vždy náležitě a přesvědčivě odůvodněn způsobem, jenž bude reagovat na konkrétní stupeň materiální stránky (nebezpečnost konkrétního trestného činu pro společnost), který je určován komplexem všech okolností případu, důsledně odlišený jak z hlediska viny, tak při úvaze o trestu za tento trestný čin v rámci soudní individualizace. Jinými slovy, k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jsou obecné soudy povinny přihlédnout jen tehdy, když pro svoji závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§88 odst. 1 TrZ). Pakliže k této okolnosti přihlédnou z hlediska viny a naplnění formálních a materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu, musí tuto okolnost vyhodnotit i z hlediska trestání coby jednoho z kritérií soudní individualizace trestu a následně ji promítnout do závěru o vině a trestu.
V tomto směru soud prvního stupně v otázce viny poukázal na zjištěný skutkový stav, z něhož vyplynulo, že stěžovatel, v úmyslu přímém, tedy v nejtěžší formě zavinění, připravoval vraždu dvou osob. K tomu si najal dvě osoby a při opakovaných schůzkách s nimi projednával detailní scénář vraždy. Zajišťoval si alibi ve snaze odvést pozornost od své osoby a k zajištění realizace předal najatým osobám finanční zálohu ve výši 25.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k odůvodněnému závěru, že se jedná o okolnosti, které pro svoji závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§88 odst. 1 TrZ), a jak doplnil soud odvolací, stěžovatel byl přesvědčen, že najaté osoby jsou vhodné pro realizaci jeho plánu a činil vše, aby plán byl proveden.
Zatímco při úvaze o trestu soud prvního stupně, při aplikaci moderačního práva, kladl důraz jen na skutečnost, že se jednalo o stadium organizování trestného činu, a nikoli o další formu přípravy podle §7 odst. 1 TrZ, odvolací soud, s odkazem na zjištěný skutkový stav věci a z něho vyplývající zvýšený stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost, zcela logicky zdůvodnil nemožnost aplikace §40 odst. 2 TrZ.
Ani státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neakceptoval polemiku stěžovatele s názorem odvolacího soudu o nemožnosti aplikace §40 odst. 1, 2 TrZ o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Na rozdíl od tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti uvedl, že se jedná o dovolání podané z jiného důvodu.
Ústavní soud neshledal důvodným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny. Podle tohoto článku se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Jedná se o zásadu, odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona, která je promítnuta v ustanovení §16 odst. 1 TrZ, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. K tomu Ústavní soud dodává, že aby tato zásada mohla být aplikována, musí obecný soud rozhodovat v době, kdy je pozdější a příznivější zákon již účinný.
V projednávané věci obecné soudy rozhodovaly v období listopadu 2008 až července 2009. Nový trestní zákoník, o který stěžovatel opírá důvodnost svých tvrzení o porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, je účinný od 1. 1. 2010. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy v době rozhodování nemohly vycházet či aplikovat ustanovení nového trestního zákoníku, jako zákona pozdějšího. Proto svým postupem neporušily označený článek Listiny a zásadu trestního řízení.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu