ECLI:CZ:US:2010:1.US.417.10.1
sp. zn. I. ÚS 417/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. R. K., zastoupeného Mgr. Janem Škopem, advokátem se sídlem Praha 4, Budějovická 608/108, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009, čj. 62 Co 473/2009 - 251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jeho práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 23 odst. 4, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5 Protokolu č. 5 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel u obecných soudů podal návrh na vydání předběžného opatření o úpravě styku se svým nezletilým synem Pavlem /jedná se o pseudonym/ (dále "nezletilý") do doby právní moci rozhodnutí o jeho výchově po dobu před a po rozvodu svého manželství s Ing. K. K. (dále "matka nezletilého"). Uvedl, že jeho právo na výchovu nezletilého je velice omezené, čímž je proti jeho matce značně znevýhodněn. V ústavní stížnosti detailně vypočítal počty hodin, kdy měl kontakt s nezletilým a tomu odpovídající procentuální podíl na jeho výchově. Doplnil, že úpravu z předcházejícího předběžného opatření matka nezletilého často nedodržuje, takže navrhl úpravu novou. Soud prvního stupně jeho návrhu vyhověl, ale odvolací soud navrhovanou změnu nepřipustil a shora označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že jeho návrh na vydání nového předběžného opatření zamítl. Řádně se nevypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v jeho vyjádření k odvolání, jeho rozhodnutí je neodůvodněné a nepřezkoumatelné a zasahuje do stěžovatelových práv, shora uvedených.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 návrh na vydání předběžného opatření, kterým by matce nezletilého uložil povinnost předávat nezletilého do péče stěžovatele v blíže určených dnech a hodinách. Usnesením zmíněného obvodního soudu ze dne 5. 10. 2009, čj. 21 P 14/2009 - 191, bylo návrhu stěžovatele vyhověno. K odvolání matky nezletilého Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2009, čj. 62 Co 473/2009 - 251, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh zamítl.
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a zasahuje do jejich rozhodovací činnosti až tehdy, kdy dojde k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94).
Poté, co Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných argumentů, dospěl k závěru, že k tvrzenému zásahu do jeho shora uvedených ústavně zaručených práv nedošlo a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná.
Předně je na místě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel jejím prostřednictvím otvírá spor o výklad podústavního práva, resp. skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda výklad, podaný soudy v dané věci, není svévolný, zda má racionální základnu, resp. není na první pohled extrémní. Takový závěr však ve věci stěžovatele nelze učinit.
Podle §102 odst. 1 OSŘ, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení následně vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Takové opatření má za cíl prozatímně upravit poměry účastníků, pokud úprava nesnese odkladu do rozhodnutí ve věci samé. Nikterak nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž soud, po porovnání výchovného prostředí u obou rodičů a po zhodnocení provedeného dokazování, upraví rozsah jejich styk s dítětem s ohledem na jeho zájem.
Smyslem předběžného opatření je pouze zatímní úprava poměrů účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR). Jedná se přitom o opatření dočasné, jehož trvání je omezeno do doby meritorního rozhodnutí ve věci. Předběžným opatřením také není prejudikován konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam.
Fundamentálním smyslem předběžného opatření je tedy ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o nich právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků zasahujících. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy, i při rozhodování o předběžných opatřeních, postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu.
V posuzované věci soud prvního stupně návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření vyhověl. Ústavní stížností napadené usnesení vydal odvolací soud až poté, co Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud prvního stupně, o úpravě styku s nezletilým rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2009. Pokud tedy odvolací soud návrh na vydání předběžného opatření za těchto okolností zamítl, postupoval s ohledem na shora uvedené zásady a na procesní povahu předběžných opatření ústavně konformním způsobem. Ústavní soud tak nemá, co by mu z tohoto hlediska vytkl. Odvolací soud své usnesení řádně odůvodnil, neupřel stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv, ani právo na rodičovskou péči, které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal. Proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu