ECLI:CZ:US:2010:1.US.436.10.1
sp. zn. I. ÚS 436/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. J. a P. J., oba zast. Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2009, č.j. 28 Cdo 3886/2008-513, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28.2.2008, č.j. 10 Co 654/2006-473, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 7.9.2006, č.j. 8 C 232/2001-350, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a společnosti BKS Capital Partners, a.s., sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, zast. Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou, sídlem Komenského 4, Klatovy, a T. T. M., . JUDr. Juditou Jakubíkovou, advokátkou, sídlem Krameriova 139, Klatovy, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud"), jež byly vydány v řízení, v němž se domáhali určení vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem. Jsou přesvědčeni, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně byli zkráceni zejména na ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále namítají porušení čl. 11 Listiny, což se promítá do porušení práva na majetek dle Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. K věci uvedli, že v pořadí již druhým rozsudkem okresního soudu byla jejich žaloba na určení vlastnictví v petitu specifikovaných nemovitostí proti společnosti TELTO, spol. s.r.o. sídlem Žerovnická 266, Prachatice (pozn. jejím právním nástupcem je první vedlejší účastnice) zamítnuta, žaloba o vyklizení byla rovněž zamítnuta, vzájemnému návrhu vedlejšího účastníka č. 1 bylo vyhověno, jeho vzájemný návrh na určení, že stěžovatelé nejsou vlastníky citovaných nemovitostí, byl zamítnut a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Tento rozsudek byl potvrzen napadeným rozsudkem krajského soudu, dovolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením odmítnuto. Stěžovatelé ústavní stížnost podávají s plným vědomím pozice Ústavního soudu a se znalostí plenárního nálezu (správně "stanoviska") Pl. ÚS 21/05, přičemž skutkové okolnosti případu (duplicitní zápis v katastru nemovitostí) považují za natolik specifické, že i krajský soud dospěl k závěru, že právní větu a právní závěry ve stanovisku obsažené nelze na tento případ plně aplikovat. Konkrétně namítali, že soudní řízení de facto probíhalo jednoinstančně, neboť okresní soud se neřídil závazným právním názorem krajského soudu, protože poté, kdy prvním rozsudkem zamítl žalobu právního předchůdce stěžovatelů pro nedostatek naléhavého právního zájmu, ač ve zrušujícím rozhodnutí krajský soud vyslovil závazný právní pokyn v tom smyslu, že je zde dán naléhavý právní zájem a že věc musí být meritorně projednána, druhým rozsudkem opětovně rozhodl tak, že žalobu zamítl, a to opětovně s poukazem na absenci naléhavého právního zájmu, který údajně měl právní předchůdce stěžovatelů, nemají ho však sami stěžovatelé. Dále se stěžovatelé zabývali otázkou existence platné závěti (ve světle rakouského práva) a posouzením podmínek pro přechod vlastnického práva na základě konfiskačního dekretu č. 108/1945 Sb. (v této souvislosti upozorňují na odlišný právní názor krajského soudu v jiném řízení a na nevypořádání se s klíčovým důkazem konfiskační kartou ohledně rakouského státního občanství vlastníků nemovitostí a jejich bydlení v údajně konfiskovaném domě).
Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky krajského soudu a okresního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastnic.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyjádřil domněnku, že v rámci tohoto rozhodnutí zachoval ústavní konformitu a respektoval práva stěžovatelů i po procesní stránce. Dále zdůraznil, že stěžovatelé nevyužili možnosti domáhat se svého nároku postupem podle tzv. restitučních zákonů, proto nyní nemohou oprávnění požadovat určení spoluvlastnických podílů prostřednictvím obecných občanskoprávních předpisů. Nejvyšší soud navrhl, by Ústavní soud stížnosti nevyhověl.
Krajský soud odkázal také na odůvodnění svého rozhodnutí, odmítl námitku faktické jednoinstančnosti řízení, protože dospěl k z hlediska výsledku řízení ke stejnému závěru jako soud prvního stupně; obsah závěti byl zkoumán, otázka platnosti závěti nebyla pro věc právně zásadně významná (upozornil, že neplatnost závěti namítají stěžovatelé až v rámci ústavní stížnosti), důkaz konfiskační kartou byl řádně proveden a hodnocen, tudíž nemůže jít o opomenutý důkaz, a tento důkaz ani nebyl pro posouzení věci klíčovým důkazem. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
Okresní soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na závěry, k nimž dospěl krajský soud; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také neuvedl.
Vedlejší účastnice společnost BKS Capital Partners, a.s., považuje ústavní stížnost za opožděnou a zjevně neopodstatněnou. Na opožděnost usuzuje ze zjištění, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů, které bylo přípustné pouze z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, avšak stěžovatelé žádnou otázku zásadního právního významu výslovně nezmínili. Dále vyslovila názor, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a polemizovala s jejich argumentací, včetně odkazů na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V závěru navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastnice T. T. M. je přesvědčena, že v daném případě nebyla porušena žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Upozornila, že soudy všech stupňů po řádném provedení dokazování dospěly k jednoznačnému závěru, že žaloba byla podána zcela neopodstatněně, a dodala, že je stejného názoru. Ve vyjádření informovala o tom, že již v roce 1991 podala paní H. L. žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, posléze změnila žalobní návrh na vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb., soudy rozhodly, že žalobkyně není oprávněnou osobou, ve své závěti však odkázala právnímu předchůdci stěžovatelů to, co ona sama nikdy nevlastnila, proto ani po smrti právního předchůdce nemohli stěžovatelé nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem. Z uvedených důvodů vedlejší účastnice navrhla, aby stížnost stěžovatelů byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastnic zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelů, kteří k nim zaujali stručné stanovisko. Předně sdělili, že vše již bylo řečeno, a že si nemyslí, že by bylo možné přijít s něčím novým. Za klíčovou otázku, která je předmětem sporu, považují posouzení, zda jde o konfiskát, či nikoliv, a zdůrazňují, že podle nich o konfiskát nejde, přičemž poukazují na nevypořádání se s klíčovým důkazem, tj. bodem 44 konfiskační karty.
Ze spisu okresního sp.zn. 8 C 232/2001 Ústavní soud zjistil, že K. J. se žalobou domáhal určení, že žalovaná obchodní společnost TELTO, spol. s.r.o., není vlastníkem specifikovaných nemovitostí v kat. úz. Železná Ruda. Přitom v žalobě tvrdil, že vlastníkem je on sám, protože je zdědil po paní H. L. Okresní soud rozsudkem ze dne 12.5.2003, č.j. 8 C 232/2001-104, žalobu zamítl, což odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu, protože žalobce není aktivně věcně legitimován, neboť řízení o dědictví po H. L. dosud nebylo skončeno. Na základě odvolání žalobce krajský soud usnesením ze dne 9.10.2003, č.j. 10 Co 655/2003-125, rozsudek soudu I. stupně zrušil, a vyjádřil názor, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem dán. Okresní soud přerušil řízení do skončení dědického řízení, posléze v řízení pokračoval, a po smrti žalobce na jeho místo nastoupili jeho dědicové (po skončení dědického řízení po žalobci bylo najisto postaveno, že jimi jsou oba stěžovatelé. Na straně žalované společnosti vstoupila do řízení druhá vedlejší účastnice, v postavení nájemce předmětných nemovitostí. První vedlejší účastnice podala vzájemný návrh, kterým se domáhala určení, že vlastníkem sporných nemovitostí nejsou stěžovatelé. Poté stěžovatelé změnili žalobní petit tak, že se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky a uložení povinnosti nemovitosti vyklidit. V závěru této fáze řízení ještě žalovaná společnost změnila svůj žalobní návrh a domáhala se určení, že vlastníkem sporných nemovitostí je ona. Okresní soud rozsudkem ze dne 7.9.2006, č.j. 8 C 232/2001-350, zamítl žalobu na určení, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí (výrok I.), zamítl požadavek na jejich vyklizení (výrok II.), určil, že výlučným vlastníkem těchto nemovitostí je společnost TELTO, spol. s.r.o. (výrok III), zamítl návrh na určení, že stěžovatelé nejsou jejich podílovými spoluvlastníky (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V., VI. a VII.), protože u stěžovatelů neshledal naléhavý právní zájem (s využitím závěrů Ústavního soudu obsažených ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05), což doplnil podrobným zdůvodněním, že právní předchůdkyně původního žalobce (H. L.) se nestala dědičkou sporných nemovitostí, tudíž vlastnické právo nemohlo přejít ani na další osoby (na původního žalobce a na jeho dědice), naopak shledal, že vlastníkem je společnost TELTO, spol. s.r.o., a negativní určovací výrok zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Stěžovatelé napadli prvostupňový rozsudek odvoláním, krajský soud ho - po doplnění dokazování - rozsudkem ze dne 28.2.2008, č.j. 10 Co 654/2006-473, potvrdil. Vyjádřil nesouhlas s aplikací zmíněných závěrů Ústavního soudu k nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelů na určení spoluvlastnictví, ztotožnil se však se závěrem, že právní předchůdkyně původního žalobce (H. L.) nemohla být vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť z této pozice ji diskvalifikoval obsah závěti jejího bývalého zesnulého manžela, proto nemohou být žalobci podílovými spoluvlastníky. Dále konstatoval, že po právu bylo shledáno, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná společnost, a že správně byl zamítnut vzájemný návrh žalované společnosti, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost posuzovali podle §237 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu kvůli údajné obsahové rozdílnosti, jakož i podle §237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu, protože soud I. stupně v novém rozsudku rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12.11.2009, č.j. 28 Cdo 3886/2008-513, dovolání odmítl jako nepřípustné. Zdůraznil, že přípustnost dovolání v dané věci bylo možno dovozovat pouze z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, vyvrátil názor stěžovatelů, že šlo o různé posouzení téhož právního vztahu, neboť v konečném důsledku byl uplatňovaný nárok zamítnut, tj. meritorně nedošlo ke změně rozhodnutí soudu I. stupně, stejně jako názor o skryté diformitě, protože kasace prvního prvostupňového rozsudku byla opřená o procesní důvody, nedošlo tak ke změně ve věci samé oproti dřívějšímu rozsudku proto, že by byl soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, a shledal, že stěžovatelé žádnou právní otázku v dovolání nevymezili. Nad tento rámec přesto považoval Nejvyšší soud vyjádřit se k některým skutečnostem, jež byly relevantní pro právní posouzení věci: konstatoval, že předmětné nemovitosti přešly fakticky na stát, došlo tak k jejich odnětí bez právního důvodu, tudíž bylo na stěžovatelích, aby se domáhali nápravy podle restitučních zákonů; pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již nyní "dohánět" absenci restitučního postupu žalobou skrze obecné občanskoprávní předpisy (a v otázce nepřípustného souběhu restitučních a obecných předpisů odkázal na vlastní judikaturu a na závěry Ústavního soudu).
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4).
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, dovolání nebylo podle §237 odst. 1 písm. a) a podle §237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu přípustné, a proto ho nelze považovat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž možnosti, aby Nejvyšší soud posuzoval přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu se stěžovatelé sami zbavili, protože nevymezili žádnou otázku zásadního právního významu. Z tohoto důvodu bylo možné podat ústavní stížnost ve stanovené lhůtě, která počala již doručením rozsudku soudu II. stupně. Ke dni podání ústavní stížnosti tato lhůta evidentně uplynula, tudíž ústavní stížnost stěžovatelů je návrhem opožděným, který umožňuje jeho odmítnutí soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud současně připomíná, že odborné veřejnosti je z řady předchozích řízení známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.1005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání (konečně i sám stěžovatel se závěry tohoto stanoviska polemizuje). Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Právní názory obecných soudů (konkrétně okresního soudu a Nejvyššího soudu) se v posuzované věci nijak neodchýlily od judikatury Ústavního soudu, včetně zmiňovaného stanoviska. Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně pozdějších. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04). Na tomto závěru nemůže změnit nic ani stěžovateli tvrzené nedostatky v konfiskaci.
Za této situace, tj. i při meritorním posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů, by ani senát Ústavního soudu neshledal žádné porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod a tudíž by ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2010
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu